Článek
Seděla jsem večer v obýváku s notebookem na klíně a doháněla resty do práce, když za mnou přišel Marek s mobilem v ruce. Řekl jen, že mu „blbne“ skupina se spolužáky, a podal mi telefon. Poslední měsíce je takový tišší, víc času tráví u počítače nebo s mobilem, ale moc o tom nemluví. Vždycky má nějaké krátké odpovědi, že je to „v pohodě“ a že se nic neděje. Když mi ten mobil bez delšího vysvětlování prostě podal, trochu se mi ulevilo. Měla jsem pocit, že mě do svého světa aspoň na chvíli pustil a že to nechce řešit jen sám.
Co skrývala obyčejná třídní skupina
Nejdřív mi ukázal nějaký vtipný obrázek, kvůli kterému za mnou původně přišel. Zasmála jsem se, možná víc kvůli němu než kvůli tomu vtipu, abych mu ukázala, že to nehodnotím a že jsem na jeho straně. Zatímco jsem v nastavení zkoušela, proč mu nejdou zvuková upozornění, bavili jsme se o tom, co si ve skupině píšou. Viděla jsem, že mu nevadí, že tam listuju, tak jsem prstem sjela o kousek výš. Všimla jsem si, jak si děti píšou skoro celý den – úkoly, domluvy na ven, na fotbal. A do toho mě zarazilo, že se Marek v dlouhém vláknu skoro neobjevuje. Jen občas nějaké „ok“ nebo smajlík. Zeptala jsem se, proč tam skoro nic nepíše, a on jen pokrčil rameny, že ho to nebaví a že si radši píše s někým jiným.
Byla jsem ale pořád zvědavá, a tak jsem se posunula ještě o kousek zpátky. Naskočila starší konverzace o víkendovém fotbalu. Četla jsem, jak jeden kluk píše, ať Marka na zápas neberou, že je hrozný, pomalý a že s ním určitě prohrajou. Pod tím další smajlíci, vtípky, někdo přisadil, že „ať si radši sedí doma“. V tu chvíli jsem skoro nevnímala, co je před a co po, jen ty věty. Marek to zahlédl taky, trochu ztuhl a rychle řekl, že „tohle bylo dávno“ a že se tehdy jen pohádali kvůli blbému zápasu. Snažil se z toho udělat něco, co nestojí za řeč, ale mně se sevřel žaludek. V těch pár řádcích jsem viděla úplně jasně, jak ho vědomě vynechali.
Když se dítě naučí samo se nepočítat
Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, protože jsem nechtěla, aby se kvůli mně cítil ještě hůř. Klidně jsem se ho zeptala, jak mu u toho tehdy bylo a jestli ho to mrzelo. Sedl si na kraj gauče, opřel se a s takovým nuceným úsměvem řekl, že je zvyklý, že na fotbal moc není a že aspoň měl o víkendu klid. Poslouchala jsem, co říká, ale měla jsem pocit, že to říká hlavně proto, aby to zlehčil. V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o ten jeden zápas, ale i o jeho zvyk sám se „nepočítat“, automaticky se vyřadit, než to udělají ostatní.
Když pak Marek vstal, že si jde do pokoje pustit nějaké video, nechal mi mobil na konferenčním stolku. Zůstala jsem tam sedět, chvíli jsem na ten telefon jen koukala a snažila se srovnat si myšlenky. Pak jsem ho odložila, šla do kuchyně, opřela se o dřez a začaly mi téct slzy. Napadalo mě, jestli jsme něco zanedbali. Jestli jsme ho neměli víc podporovat ve sportu, víc chodit na hřiště, víc si všímat, že je v partě spíš bokem. Cítila jsem bezmoc, protože jsem mu nemohla vrátit žádný okamžik, kdy se možná cítil stranou a neřekl si o pomoc. Zároveň jsem věděla, že jestli se teď stáhnu i já a nechám to být, tak ho v tom vlastně nechávám samotného.
Hledání spojenců a nového bezpečného místa
Druhý den dopoledne jsem si v práci našla chvilku a zavolala třídní učitelce. Nejdřív jsem se jen obecně ptala, jak to ve třídě mezi dětmi funguje, jestli si všímá nějakých skupinek, kdo je s kým. Pak jsem jí opatrně popisovala, co jsem ve skupině viděla, a vysvětlila, že jsem na to narazila večer, když jsem Markovi pomáhala s nastavením. Ptala jsem se, jestli o nějakých konfliktech ví, jestli někdo není stranou. Učitelka říkala, že podobné online narážky už s dětmi řešila, a slíbila, že si s nimi ještě jednou promluví o tom, jak se domlouvají na akcích a koho zvou. Trochu se mi ulevilo, že to nehodila ze stolu, ale zároveň jsem věděla, že jedno upozornění ve škole Markovi ten pocit, že je někdy na okraji, samo nesmaže.
Večer, když byl doma klid, jsem za ním šla do pokoje. Řekla jsem mu, že o té zprávě z chatu potřebuju mluvit, protože mi na něm záleží. Že to, co mu psali, není v pořádku, ani kdyby dělal, že mu to nevadí. Počkala jsem, co na to řekne, a pak jsem mu řekla, že kdyby se něco podobného opakovalo, chci o tom vědět a že v tom nebude sám. Nabídla jsem mu, že se spolu podíváme po nějakém kroužku nebo sportu, kde by mohl poznat jiné děti, které ho vezmou takového, jaký je. Nejdřív to shodil, že nic nepotřebuje, ale pak se začal zajímat o jeden kroužek, o kterém už dřív mluvil. Když jsem od něj odcházela, pořád jsem měla v hlavě ta slova ze skupiny, ale zároveň jsem cítila i malou naději, že když u něj zůstanu, budu se ptát a brát jeho pocity vážně, nebude se muset postupně učit sám se sebou nepočítat.
