Článek
Seděla jsem odpoledne doma u počítače a snažila se dohnat zbytek práce, než dorazí děti ze školy. Myslela jsem jen na deadliny a seznam úkolů, když mi na mobilu cinkla zpráva od táty. Otevřela jsem ji jen tak mezi maily. Poslal fotku chalupy ze zahrady, kde jsme jako děti trávili celé prázdniny. Na první pohled to vypadalo úplně normálně – posekaná tráva, složené dřevo, lavička pod třešní. Napsala jsem mu rychle: „Hezký to tam máš,“ přidala jsem smajlíka a zase se vrátila k tabulkám.
Z nenápadné zprávy se stává varování
Ještě během odpoledne mě ale napadlo, že táta takové fotky moc neposílá. On je ten typ, co píše hlavně praktické věci: „Přijeďte v sobotu,“ „Nezapomeň na tu smlouvu,“ „Mám pro kluky jablka.“ K té fotce připsal: „Už je to tu všechno tak, jak jsem chtěl.“ Přečetla jsem si to a jen jsem si pro sebe řekla něco jako: „Jasně, zase dodělal nějakou svou akci.“ Brala jsem to jako chlubení se novým pořádkem na zahradě. Řekla jsem si, že mu zavolám později, až dodělám práci, a nebudu to řešit přes zprávy. A pak jsem na to přestala myslet.
Večer, když děti usnuly a v bytě bylo ticho, jsem po delší době vzala mobil do ruky a k té fotce se vrátila. Všechno tam bylo až nepřirozeně pečlivě uklizené. Seštípané dřevo narovnané do řad, srovnané nářadí opřené u zdi, sundané záclony z oken. Působilo to na mě, jako by se chystal odjet na dlouho pryč. Až tehdy jsem si všimla, že pod fotkou je ještě jedna zpráva, kterou jsem odpoledne jen rychle přečetla: „Bylo to tu hezký.“ To slovo „bylo“ mě úplně zarazilo. V kombinaci s tím, že poslední týdny mluvil o vyšetřeních, únavě a bolestech, jsem začala cítit zvláštní úzkost.
Telefonát, který všechno převrátil naruby
Bez dalšího přemýšlení jsem mu zavolala, i když už byl večer. Zvedl to rychle, zněl unaveně, ale snažil se vtipkovat. Klasika: jak se mají kluci, jak to mám v práci, jestli jsem zase nezapomněla na technickou. Nechala jsem ho chvíli mluvit a pak ho přerušila. Zeptala jsem se ho přímo, proč mi posílá takové fotky a píše o chalupě v minulém čase. Chvíli to zlehčoval, že prý blbnu a všude něco hledám. Pak se odmlčel a řekl: „Já už sem asi moc jezdit nebudu. Chtěl jsem, abys to ještě takhle viděla.“ V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o horší náladu nebo přehánění.
Najednou se mi spustily slzy a zároveň jsem cítila vztek. Měla jsem vztek, že mi o ničem pořádně neřekl, i když poslední měsíce mluvil o doktorech, odběrech a čekárnách. Já to vždycky přešla s větou „Dej vědět, až něco budeš vědět“ a šla jsem řešit svoje věci. On do telefonu opakoval, že nechtěl nikoho strašit, dokud nebude mít jistotu, a že „to nějak dopadne“. Po hovoru jsem seděla v kuchyni, projížděla starší zprávy a došlo mi, kolikrát něco naznačil, a já to ignorovala, protože jsem byla unavená nebo jsem spěchala. Zavolala jsem mámě a řekla jí, ať mi řekne narovinu, jak na tom je. Chvíli se držela jeho linie, ale pak přiznala, že čeká na výsledky a že je na tom hůř, než jak to před námi tváří. A že mi o tom dřív neřekla, protože si to táta nepřál.
Jedna noční cesta změnila moje priority
V tu chvíli jsem měla jasno, že nebudu čekat, až mi někdo pošle další zprávu v minulém čase. Otevřela jsem kalendář a začala rušit a přesouvat věci v práci. Něco jsem dala na online meet, něco přehodila na kolegy, něco prostě odložila. Partnerovi jsem večer řekla, že potřebuju na pár dní odjet, jestli zvládne děti. Nezdržoval mě, jen se zeptal, kdy chci vyrazit, a řekl, ať jedu co nejdřív, že se o všechno postará. Šla jsem se sbalit a už při házení věcí do tašky jsem cítila, jak přestávám spoléhat na to svoje „nějak to dopadne“. V autě, cestou po známé trase, mi došlo, že ta fotka byla jeho způsob, jak říct „přijeď“, protože to jinak neumí.
Na chalupu jsem dojela až za tmy. Před domem svítilo jen jedno okno a mně se najednou vůbec nechtělo vystoupit. Bála jsem se, co uvidím, jak bude vypadat on, jestli to na něm poznám. Nakonec jsem zaklepala. Táta otevřel v teplákách, překvapený, ale s úsměvem. „Ty jsi blázen, jet kvůli jedné fotce v noci,“ řekl místo pozdravu. Objala jsem ho a řekla mu, že kvůli jedné fotce, co vypadala jako loučení, klidně pojedu kdykoli. Sedli jsme si na tu lavičku z fotky, mlčeli a koukali na zahradu. Nic moc jsme neřešili, jen jsme spolu byli. A já jsem si v duchu slíbila, že už nebudu čekat na žádné skryté signály. Že až budu mít pocit, že je něco důležitého, prostě se zvednu a za těmi lidmi pojedu, dokud ještě můžu.
