Článek
Seděla jsem doma u stolu, dokončovala práci na notebooku a koutkem oka sledovala mobil. Čekala jsem kurýra, takže když zazvonilo neznámé číslo, bez přemýšlení jsem hovor přijala, i když to normálně nedělám. V hlavě jsem měla připravené automatické „ano, jsem doma, můžete přijet“. Stiskla jsem zelené tlačítko a čekala, že uslyším unaveného řidiče. Místo toho se ozval cizí ženský hlas, klidný, trochu úřední, a začal větou, na kterou jsem vůbec nebyla připravená.
Když vám z nemocnice volají kvůli tátovi
„Nezlobte se, že volám, ale mám tady pana Karla, říká, že jste jeho dcera.“ V tu chvíli jsem úplně oněměla. Jméno mého otce, vyslovené cizím člověkem, jsem neslyšela roky. Všechny ty roky bez kontaktu se najednou soustředily do jedné věty. První, co mě napadlo, bylo, že jde o nějaký omyl, nebo dokonce podvod. Tak jsem se mechanicky zeptala, odkud volá a co se přesně děje. „Interní oddělení, nemocnice,“ odpověděla. „Tatínek je u nás po kolapsu.“ Jakmile zaznělo „nemocnice“ a „kolaps“, došlo mi, že tohle si asi nikdo nevymýšlí. V tu chvíli mi bylo jasné jediné: tohle je doopravdy.
Začala jsem se ptát na praktické věci: v jakém je stavu, jestli je při vědomí, jestli u sebe má doklady a telefon. Působila jsem možná klidně, ale byl to jen způsob, jak se udržet v klidu. Měla jsem pocit, že kdybych se zeptala na něco osobního, hned se rozbrečím. Sestra na druhém konci mluvila tiše a věcně, jako by podobné hovory vedla denně. Řekla mi, že otec si výslovně řekl o to, aby mi zavolali, a že by bylo dobré, kdyby za ním někdo blízký přijel. V tu chvíli se ve mně ozvalo všechno, kvůli čemu jsem s ním přerušila kontakt – jeho pití, lži, hádky. Zároveň se ale někde vzadu objevil zvláštní pocit odpovědnosti, který jsem neuměla jen tak vypnout, i když jsem si kdysi jasně řekla, že za něj už zodpovědná nejsem.
Rozhodování mezi útěkem a cestou za ním
Když jsme hovor ukončily, zůstala jsem sedět s mobilem v ruce a jen koukala před sebe. Notebook přede mnou byl otevřený, ale řádky z e-mailů mi splývaly. Na kurýra s balíkem jsem úplně zapomněla. V hlavě se mi míchaly obrazy z dětství – výlety, společné večeře – s těmi z posledních let, kdy jsem sledovala, jak se propadá do alkoholu a jak se s ním nedá mluvit střízlivě, natož rozumně. Připomněla jsem si svoje rozhodnutí přerušit kontakt, tehdy jsem na to byla docela pyšná, protože mi to přišlo jako ochrana sebe sama. A teď jsem přemýšlela, jestli mám právo nejet, když leží v nemocnici po kolapsu. Nebo jestli bych si to jednou vyčítala, kdyby se z toho už nikdy neprobral.
Nevím úplně, v jakém momentu jsem se zvedla. Najednou jsem stála v předsíni a obouvala si boty, jako by moje tělo rozhodlo dřív než hlava. V duchu jsem si říkala, že se přece můžu kdykoli otočit a vrátit domů, že tohle není závazek na celý život. Že jen zkusím do té nemocnice dojet a podívám se, jak na tom je. Cestou tramvají jsem koukala z okna, ale vlastně jsem nic neviděla. V hlavě jsem si skládala věty, které budou co nejvíc neutrální: „Ahoj, tak jsem tady“, „Jak se cítíš?“ Snažila jsem se najít tón, který nebude ani přátelský, ani ledově odtažitý. Připadala jsem si, jako bych jela na schůzku s někým úplně cizím, kdo ale zároveň ví, jak jsem vypadala jako dítě a čím jsem si prošla.
První setkání u postele a tiché otázky
V nemocnici jsem hned ucítila pach dezinfekce a vypětí lidí kolem. Na sesterně jsem řekla svoje jméno a bylo jim jasné, kvůli komu jsem přišla. „Tatínka máte vpravo na konci chodby,“ ukázala mi sestra. U dveří do pokoje jsem se na vteřinu zastavila, nadechla se a pak vešla. Když jsem ho uviděla, překvapilo mě, jak moc zestárnul a zmenšil se. Vůbec nevypadal jako ten muž, se kterým jsem se naposledy hádala v jeho kuchyni. Najednou přede mnou ležel někdo, kdo působil spíš bezbranně než nebezpečně. Podíval se na mě, chvíli hledal slova a pak z něj vypadlo něco mezi omluvou a pokusem o vtip. Bylo to tiché, nejisté a úplně jiné, než jak jsem si ho pamatovala. Zaskočilo mě to možná ještě víc než samotný telefonát.
Seděla jsem vedle jeho postele skoro hodinu. Mluvili jsme hlavně o doktorech, vyšetřeních a lécích, o tom, co bude dál a jestli mu někdo přinese věci z domova. Byla to bezpečná témata, za která se dalo schovat. Mezi námi ale zůstávalo všechno nevyřčené: proč jsme se roky neviděli, co se stalo v těch nejhorších hádkách, co mě přimělo říct „dost“. On to občas načal nějakou narážkou, já zase rychle uhnula jinam. Neodpustila jsem mu za tu hodinu všechno, to by ani nešlo. Ale něco se ve mně posunulo. Už jsem ho neviděla jen jako člověka, který mi ublížil, ale i jako někoho, kdo je teď sám, nemocný a zranitelný.
Když jsem odcházela, domluvili jsme se, že za pár dní přijdu znovu. Nezaznělo nic jako „začneme znovu“ nebo „všechno si odpustíme“. Spíš takové opatrné „uvidíme, jak to půjde“. Cestou domů v tramvaji jsem si uvědomila, že ten jeden telefonát z neznámého čísla znovu otevřel něco, o čem jsem byla přesvědčená, že už je uzavřené a vyřešené. Neznamenalo to, že je najednou všechno v pořádku, ani že se vrátíme do rolí otec a dcera, jak by to mělo vypadat na papíře. Jen jsem cítila, že ignorovat tuhle situaci bych prostě nedokázala. A že někdy nejde ani tak o velká gesta smíření, ale o to zvednout telefon a pak se prostě zvednout ze židle a jít.
