Článek
Ráno toho dne začalo úplně obyčejně. V hlavě jsem měla ještě doznívající víkendovou hádku s bývalým partnerem a ten známý pocit, že poslední měsíce jen přepínám režimy a funguju na autopilota. Syn je typ, co všechno okomentuje a kdeco povypráví, ale doteď šlo spíš o to, co jsme měli k večeři nebo kdo upustil vidličku v restauraci. Ve školce zase klasicky nestíháme, rychle ho převlékám, on něco povídá, já to napůl slyším, napůl neslyším. Mezi dveřmi houknu na vychovatelku pozdrav, ani se nezastavím. Vůbec mě nenapadne, že se mi tenhle chaos a moje „řeči pro sebe“ ještě ten samý den připomenou.
Jedna věta a najednou se strašně stydím
Odpoledne přijdu pro syna a vychovatelka mi hned mezi dveřmi říká, jestli mám chvilku, že by se mnou potřebovala mluvit. V břiše mi cukne, protože z jejího výrazu je mi jasné, že to nebude jen předání informace o čepici na vycházku. Pošle syna ještě na chvilku za dětmi do třídy, mě odvede o kousek dál od šatny a rovnou jde k věci. Říká mi, že jí dneska syn povídal, že doma říkám: „maminka nechce, aby tady byl, když je unavená“ – a že si myslel, že mluvím o něm. Dodá, že takhle se s dětmi nemluví, že mu tím ubližuju a že to na ni působí, jako by se cítil nechtěný. Mluví tvrdě, bez nějakého obalu. Já tam stojím, rudnu a strašně se stydím.
Na místě se snažím ohradit. Vybafnu na ni, že to musel špatně pochopit, že jsem mluvila o jeho tátovi, ne o něm. Jen na mě koukne, trochu nakrčí obočí a řekne něco ve smyslu, že dítě si to stejně přebere po svém a že z něj dneska celý den lezlo, jak ho maminka nechce, když je unavená. V tu chvíli cítím směs studu a vzteku. Připadá mi, že mě soudí podle jedné věty, aniž by tušila, co doma řešíme a jak vyčerpaná občas jsem. Neumím se ale bránit, jen kývnu, vezmu syna a jdeme. On vedle mě cestou domů poskakuje, vypráví mi, co měli k obědu a že si hrál s novým kamarádem. Já jdu potichu a v hlavě mi dokola běží ta věta. Snažím se vybavit, kdy přesně jsem to řekla, jak to asi znělo, jestli u toho byl, jestli se díval.
Co ve skutečnosti slyšel a co cítil
Večer po koupání si k němu sednu na postel. Nechci, aby měl pocit, že ho vyslýchám, takže začnu úplně normálně – jak se měl ve školce, s kým si hrál, jestli si povídal s paní učitelkou. Pak se opatrně zeptám, jestli jí říkal něco o tom, jak je to teď u nás doma. Bez váhání spustí, že jí řekl, že „maminka nechce, aby tady byl, když je unavená“, protože to slyšel ode mě a myslel si, že mluvím o něm. Je mi hrozně. Vysvětlím mu, že jsem tím myslela tátu, že jsem to řekla hloupě a že mě mrzí, že si myslel, že mluvím o něm. Ujistím ho, že ho chci vždycky, i když jsem unavená, jen jsem pak někdy protivná. On to vezme takovým tím dětským „aha“, otočí se na bok a za chvíli spí. Já ale cítím obrovskou vinu, že si to v sobě nosil a nikomu nic neřekl, dokud to neřekl ve školce.
Když usne, sedím v kuchyni nad hrnkem čaje a probírám si to celé v hlavě. Přemýšlím, jestli nemá vychovatelka v něčem pravdu a jestli jsem to se synem a rozchodem nemohla zvládnout líp. Dochází mi, že jsem v poslední době opravdu víckrát plácla něco, co jsem brala jako povzdech jen tak nahlas, jen abych ze sebe dostala frustraci. Jenže čtyřleté dítě má úplně jinou logiku, nic nebere jako „jen tak“, všechno vztáhne na sebe. Nechci, aby na mě ve školce koukali jako na mámu, která odmítá vlastní dítě, ale zároveň ve mně zůstává pocit, jak tvrdě mi to vychovatelka řekla. Rozhodnu se, že to nenechám být. Jednak kvůli sobě, jednak kvůli tomu, jak o mně budou ve školce přemýšlet, a trochu i kvůli ní – že jí zkusím říct, jak to na mě zapůsobilo.
Když si to vyříkáme, všechno se změní?
Druhý den jdu do školky schválně o něco dřív. Počkám, až se situace ve třídě uklidní, a poprosím vychovatelku o chvilku bokem. V klidu jí vysvětlím, co přesně jsem doma řekla, v jakém kontextu, že jsem tím myslela bývalého partnera. Přiznám, že jsem si neuvědomila, jak to může na syna působit, a že chápu, proč ji to zneklidnilo. Zároveň jí ale řeknu, že způsob, jakým mi to včera podala, pro mě byl hodně tvrdý. Že jsem odcházela s pocitem nejhorší mámy na světě a že by mi pomohlo spíš citlivější upozornění. Vidím, že v tu chvíli trochu změní tón. Řekne, že ji rozhodily hlavně synovy slzičky, že se lekla, že se doma děje něco horšího, a uzná, že mohla volit mírnější tón. Domluvíme se, že si příště podobné věci řekneme dřív a víc partnersky, ne až ve chvíli, kdy to ve mně jen zanechá stud.
Od té doby si opravdu víc hlídám, co před synem říkám, hlavně když jsem unavená nebo rozhozená. Když už si potřebuju postěžovat, dělám to do telefonu s kamarádkou večer, když spí, nebo na procházce bez něj. Ve školce už se necítím jako „ta problémová máma“, protože jsme si to s vychovatelkou vyříkaly a obě víme, jak ta věta vznikla. Když se mě dneska někdo ptá na školku, říkám, že děti tam říkají úplně všechno a že se tam rychle ukáže, co doma prožívají. Tu jednu konkrétní větu bych nejradši vzala zpátky, ale beru ji jako okamžik, kdy jsem si víc uvědomila, jak dlouho moje slova v tom malém člověku zůstávají, i když je já řeknu během jedné unavené chvilky.
