Článek
K rodičům jsem letos přijela už dopoledne. Oficiálně proto, abych pomohla s přípravami, ale sama před sebou jsem si přiznala, že jsem hlavně chtěla být zase „součást rodiny“. V obýváku už blikaly svíčky, na stole ležel náš starý vánoční ubrus, všechno vypadalo stejně jako každý rok. Brácha seděl v kuchyni a něco ťukal do mobilu. Bylo ale cítit napětí kvůli loňské hádce o peníze, o tom, kdo komu co zaplatil a kdo se „svezl“ na druhém. Nikdy jsme si to pořádně nevyříkali, jen jsme to nechali být. Teď jsme si řekli krátké „ahoj“, máma hned odběhla k troubě, táta si zapnul televizi a bratr se ještě víc zabořil do mobilu. Každý se rychle zabral do svého, jako by se tak dal předejít jakékoli nepříjemné konverzaci.
Vánoční scénář místo skutečného rozhovoru
Dopoledne jsme pekli poslední plech cukroví a zdobili stromeček. Přesně podle rodinného „scénáře“, který se opakuje roky. Máma mi říkala, kam pověsit které ozdoby, mezitím odbíhala k troubě a stále něco kontrolovala. Mezi dveřmi se mě ptala na práci a jestli „už mám někoho“. Automaticky jsem jí odpovídala naučenými frázemi, že práce je dobrá, jen náročná, a že „to nějak neřeším“. Bylo vidět, že na delší odpověď stejně není prostor. Všechno se to odehrávalo mezi plechy cukroví a hadrem v ruce. Všimla jsem si, že i bratr raději vtipkuje o hloupostech, o nějakých memech a videích, než aby odpověděl na jednoduché „a jak se máš?“. Když se ho máma zeptala přímo, hned to stočil do legrace. Znělo to zábavně, ale zároveň trochu prázdně.
U večeře jsme dodržovali tradice skoro podle příručky. Rybí polévka, kapr, bramborový salát, všichni kolem stolu ve svátečním. Táta pronesl krátký přípitek o tom, jak je hlavní, že jsme spolu a že jsme zdraví. Na chvíli mě to dojalo, ale hned potom plynule přešel na politiku a na to, co ho naštvalo v posledních zprávách. Bylo vidět, že se drží témat, která ho sice rozčilují, ale jsou bezpečná, protože nejsou osobní. Zkusila jsem nahodit otázku, jak se jim opravdu daří, jestli jsou unavení, spokojení, nebo jestli je něco trápí. Po dvou větách to úplně zapadlo. Nastalo ticho, kdy bylo slyšet jen cinkání příborů. Všichni se začali přehrabovat v salátu nebo šťourat v kostech. Najednou jsem měla pocit, že jsem řekla něco, co se k vánočnímu stolu nehodí.
Úsměvy pro foťák, mlčení pod stromečkem
Po večeři máma trvala na společné fotce u stromečku. Nikomu se moc nechtělo pózovat, ale všichni jsme se zvedli. Usmívali jsme se na povel, několikrát, protože se jí první záběry „nelíbily“. Stáli jsme tam vedle sebe a já jsem měla pocit, že pózujeme jen kvůli budoucím fotkám do alba. Pak přišla řada na dárky. Všechno proběhlo rychle, skoro technicky. Každý si něco vzal, rozbalil, poděkoval a hned se šlo k dalšímu balíčku. V jednu chvíli mi došlo, že se vlastně nikdo neptá, proč jsme komu co dali nebo co ten dárek pro toho druhého znamená. Většinu z toho jsme si stejně předem napsali na seznam, aby „se nestalo, že se to netrefí“. Místo překvapení a povídání tam bylo jen opakování vět typu „děkuju, to jsi nemusel“ a přitom spolu skoro nemluvíme.
Když jsme si po všem sedli s vínem, cítila jsem, že jestli něco neřeknu teď, zase to přejdeme mlčením. Sehnala jsem odvahu a nahlas řekla, že mám pocit, jako bychom spolu byli hlavně kvůli tradicím, ale vlastně se navzájem moc neznali. Že spolu trávíme čas, ale jen v tomhle vánočním režimu. Máma se pousmála a řekla něco jako: „Hlavně nebuďme na Štědrý den vážní, vždyť je to hezké, jak to máme.“ Táta se zvedl, že jde uklidit nádobí, a bratr rychle změnil téma na nějaký seriál, který teď všichni sledují. Seděla jsem tam s pocitem, že jsem porušila nepsané pravidlo, že o takových věcech se na Vánoce nemluví. A zároveň jsem cítila, že právě tohle potvrzuje, jak moc se vyhýbáme čemukoli opravdovému.
Večer jsem se vymluvila na únavu a zavřela se v dětském pokoji. Pořád tam visí staré plakáty, na poličce leží plyšáci z dětství. Sedla jsem si na postel a chvíli jen seděla v tichu. Hlavou se mi honilo, jestli jsem měla radši mlčet a „nekazit atmosféru“, nebo jestli bylo v pořádku, že jsem to aspoň jednou pojmenovala. Uvědomila jsem si, že samotné tradice nás už dávno nespojují. Spíš zakrývají, že každý prožíváme něco jiného a že si neumíme říct, co se v nás děje. V duchu jsem si slíbila, že příští rok to zkusím jinak. Buď si s rodiči vyhradím čas na normální setkání bez všech kulis někdy během roku, nebo část Vánoc strávím s lidmi, se kterými se opravdu bavíme do hloubky. Ne jako útěk od rodiny, ale jako pokus mít svátky, které nejsou jen o tom, co „má být“, ale i o tom, co opravdu je.
