Článek
Když odjížděl, bylo to obyčejné páteční ráno. Balil si věci na víkendové školení do jiného města, já mezitím chystala svačiny dětem a snažila se uhlídat čas, aby všichni odešli včas z domu. Bavili jsme se hlavně o tom, kdo koho vyzvedne v pondělí ze školy a ze kroužků, a celé to působilo úplně normálně. Zmínil se, že tam bude i jeho kolegyně, ta, kterou jsem párkrát viděla na firemních večírcích a byla mi sympatická. Brala jsem to jako fakt, nijak jsem se v tom nepitvala. V duchu mě trochu štvalo, že on pojede na hotel, kde bude mít klid, a já zůstanu přes víkend sama s dětmi, ale zároveň jsem mu věřila a nechtěla být ta, co dělá žárlivé scény kvůli každé větě.
První zprávy, které všechno převrátily
Večer, když děti usnuly, jsem si sedla k televizi s mobilem v ruce a konečně měla chvíli klidu. Od něj přišla zpráva, že se „školení protáhlo“ a že jdou s kolegy na večeři. Odpověděla jsem něco v tom smyslu, ať si to užijí, a dál jsem to moc neřešila. Asi za půl hodiny mi ale pípla zpráva na Messengeru od kamarádky z jiného města, se kterou si občas píšeme. Napsala mi, že má pocit, že u nich ve městě ve wellness hotelu viděla mého muže, a rovnou poslala fotku skupiny lidí. Když jsem ji otevřela, viděla jsem ho – v županu, vedle něj ta jeho kolegyně, stáli hodně blízko u sebe a on ji měl jednou rukou kolem zad. První, co mě napadlo, bylo, že to musí být nějaká shoda okolností nebo blbý úhel. Ale jak jsem na tu fotku zírala pořád dokola, začala jsem cítit, jak se mi svírá žaludek a jak se mi rozklepaly ruce.
Hned jsem mu zkusila volat. Nezvedal telefon. Za chvíli přišla jen krátká zpráva, že je „na přednášce“ a nemůže mluvit. To mě dorazilo, protože přesně v tu chvíli jsem měla v telefonu fotku, na které rozhodně nevypadal, že sedí někde v konferenční místnosti. Měla jsem chuť mu tu fotku okamžitě přeposlat a všechno na něj vychrlit, ale něco mě zastavilo. Bála jsem se, že to hned stočí na nějaké vysvětlení, ze kterého vyjdu jako paranoidní manželka, a já budu v nevýhodě. Napsala jsem mu jen krátce, ať si školení užije a že doma je všechno v pohodě. Pak jsem šla k rodinnému notebooku, kde bývá v prohlížeči přihlášený jeho Messenger, a otevřela ho. Ani jsem přesně nevěděla, co hledám, jen jsem cítila, že to potřebuju vědět dřív, než se vrátí.
Messenger odhalil víc, než jsem čekala
Našla jsem konverzaci s tou kolegyní. Na první pohled to vypadalo pracovně – řešili porady, termíny, klienty. Ale mezi tím se objevovaly poznámky o „nezapomenutelném večeru“, různé narážky a smajlíky, které u něj normálně nepoužívá. Četla jsem to několik minut a postupně mi začínalo docházet, že tohle není jen přátelský vztah dvou kolegů. Po chvíli mi bylo fyzicky špatně, zavřela jsem notebook a seděla sama v kuchyni potmě, abych nevzbudila děti. Hlavou se mi honily poslední měsíce – jak začal být častěji na „poradách“, jak chodil domů později, jak byl unavený a mimo, jak se mě skoro nedotýkal. Najednou mi to začalo dávat smysl. Zároveň jsem si ale řekla, že ráno musím normálně vstát, nachystat snídani, tvářit se před dětmi, že je všechno v pořádku. Zprávy i fotky jsem si uložila a rozhodla se, že to s ním otevřu, až budeme sedět naproti sobě.
V neděli večer, když se vrátil, působil uvolněně, jako by přijel z obyčejné služebky. Vešel do bytu, líbnul mě na tvář a vytáhl z tašky čokoládu „za to, že jsem to sama zvládla“. Byla jsem vnitřně napjatá, ale navenek jsem se snažila být klidná. Řekla jsem mu, že si potřebujeme v klidu sednout, až děti usnou. Když bylo ticho, šli jsme do kuchyně. Vytáhla jsem telefon, otevřela fotku z wellness a položila mobil mezi nás, aniž bych cokoliv komentovala. Viděla jsem, jak se zarazil, jak mu na vteřinu spadl úsměv. Pak začal mluvit – že to byl „jen teambuilding po školení“, že to, jak ji objímá, nic neznamená, že je to jen blbý moment zachycený na fotce. Působilo to nepřipraveně, ale zároveň naučeně.
Jeho přiznání a můj boj o sebe
Když jsem vytáhla ještě screenshoty jejich zpráv, začaly mi téct slzy. V tu chvíli změnil tón. Přestal zapírat a řekl, že mezi nimi „něco proběhlo“. Začal mluvit o tom, jak je náš vztah poslední roky stereotypní, jak se cítil přehlížený, že jsem pořád řešila děti a domácnost a na něj nezbývala energie. Říkal, že ho překvapilo, jak si s ní rozumí, jak s ní může mluvit o práci i o sobě. Zároveň to shazoval tím, že to prý neměl v plánu, že se to „prostě stalo“ a že mě má pořád rád, jen nevěděl, jak z toho ven. Já jsem seděla naproti němu, chvíli jsem na něj křičela, chvíli jsem nebyla schopná říct nic. Nejvíc mě bolelo, že ta žena nebyla nějaká anonymní cizí, ale někdo, s kým jsem se sama bavila, u které jsem neměla potřebu být ve střehu. Nejvíc mě bolelo, že ta žena nebyla nějaká anonymní cizí, ale někdo, s kým jsem se sama bavila, u které jsem neměla potřebu být ve střehu.
Po té první hádce, kdy padlo spousta věcí v afektu z obou stran, jsem cítila, že takhle to nejde dál. Že se musím aspoň trochu uklidnit, abych vůbec dokázala přemýšlet, co dál. Řekla jsem mu, že potřebuju čas a prostor, že nechci, aby děti žily uprostřed neustálého napětí a scén. Domluvili jsme se, že se na pár týdnů odstěhuje k rodičům. Souhlasila jsem, že pokud má náš vztah ještě nějakou šanci, zkusíme párovou terapii, ale jen pod podmínkou, že se mnou bude naprosto upřímný a že skončí jakýkoli kontakt s ní. Teď žiju v nejistotě a velkém smutku, zároveň ale cítím, že aspoň neignoruju to, co se stalo, a nepřecházím přes sebe jen proto, aby navenek všechno vypadalo normálně. Nevím, jak to dopadne, ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že se snažím chránit i sebe, nejen rodinu jako celek.
