Článek
Byl podvečer, vracela jsem se z práce úplně vyčerpaná a už v tramvaji jsem v hlavě sepisovala, co všechno musím stihnout další den. Cestou domů jsem se rozhodla zastavit v menším supermarketu „jen pro pár věcí“. Typická věta, kterou si říkám skoro pokaždé. Samozřejmě jsem po deseti minutách tlačila košík plný nákupu minimálně na několik dní. Už mezi regály mi bylo jasné, že jsem přetažená. Vadilo mi všechno – hlasitá hudba, lidi, co nechávají košíky uprostřed uličky, dohadování u pečiva. Nejradši bych utekla, ale říkala jsem si, že když už jsem to posbírala, tak to prostě dokončím. U pokladen jsem si vybrala tu, která vypadala jako nejrychlejší, i když byla delší. Automaticky jsem si stoupla na konec řady a nacpala košík před sebe.
Když se z fronty stane zkouška nervů
Fronta se ale skoro nehýbala. Po chvíli jsem viděla, že u kasy přede mnou stojí starší pán a s pokladní řeší nějakou slevovou kartu. Mluvil tiše, bylo vidět, že se v tom moc neorientuje. Pokladní naopak mluvila hlasitě a podrážděně, několikrát protočila oči tak okatě, že to musel vidět každý v okolí. Nahlas poznamenala něco jako: „Tohle se děje pořád, proč si ty karty lidi neaktivují doma.“ Lidi ve frontě jen povzdechovali, přešlapovali, koukali na hodinky nebo do mobilu, ale nikdo nic neřekl. Já sama jsem cítila, jak ve mně roste napětí, ale zároveň jsem byla tak unavená, že jsem si říkala, že to prostě vydržím, zaplatím a půjdu domů.
Když jsem se konečně dostala na řadu, položila jsem zboží na pás a snažila se být co nejstručnější. Všimla jsem si ale, že u jogurtů, které jsem měla v košíku, byla cedule s dnešní akcí, a na displeji mi naskočila plná cena. Slušně jsem řekla něco ve smyslu: „Promiňte, u těchhle jogurtů byla napsaná akce na dnešek, možná se to nenačetlo?“ Čekala jsem, že to jen zkontroluje nebo mi vysvětlí, že jsem to špatně pochopila. Místo toho na mě bez mrknutí oka odsekla: „Kdyby lidi četli cenovky, nemuseli bychom to pořád řešit.“ Ten tón mě úplně zarazil. Připadala jsem si, jako kdybych ji schválně obtěžovala a snažila se ji nachytat. Najednou jsem cítila, jak mi hoří tváře a mám stažené hrdlo, takový zvláštní mix vzteku a studu.
Moment, kdy už nejde jen o peníze
Zkusila jsem ještě jednou klidně říct, že jsem si tu akci opravdu četla a že se jen ptám, jestli se to třeba nenačetlo správně. Ona protočila oči ještě okázaleji než předtím a hlasitě dodala něco v tom smyslu: „Někdo se tady hádá kvůli pěti korunám.“ Řekla to tak, aby to všichni za mnou slyšeli. Vnímala jsem, jak se pár lidí pousmálo, někdo si odfrkl, jeden pán za mnou jen pohnul hlavou. V ten moment mi došlo, že už nejde o peníze. Šlo o to, jak se mnou mluví. Připadala jsem si trapně a že zdržuju. V hlavě mi běželo, že mám na výběr: buď to spolknu a zaplatím, nebo udělám něco, za čím si budu moct alespoň trochu stát, i kdyby to nevypadalo hezky.
Než jsem to stihla promyslet, ze mě skoro automaticky vypadlo: „V tom případě ten nákup nechci, prosím vás, zrušte to.“ Sama sebe jsem tím překvapila, protože jsem to řekla poměrně klidně, i když se mi uvnitř úplně stáhl žaludek. V tu chvíli už jsem ale necítila prostor to vzít zpátky. Měla jsem pocit, že kdybych teď řekla „dobře, tak to necháme“, úplně bych se sama před sebou shodila. Pokladní se zarazila, podívala se na tu hromadu věcí, zase otráveně protočila oči, pípnutím si zavolala vedoucí a začaly jednu položku po druhé ručně stornovat. Lidi ve frontě začali nespokojeně mručet, někdo to okomentoval polohlasem, jedna paní za mnou nahlas prohodila, že jsem „hysterka kvůli pár korunám“. Na druhou stranu jsem zaslechla jiného pána, jak docela tiše říká, že to spíš přehnala ona. Najednou jsem měla pocit, že mě tam všichni nějak hodnotí.
Od trapného večera k osobní hranici
Když jsem odcházela od pokladny pryč, bez nákupu, cítila jsem zvláštní směs úlevy a trapnosti. Úlevu z toho, že jsem se za sebe aspoň jednou postavila, i když dost neohrabaně. Trapnost z toho, že kvůli mně všichni čekali o pár minut déle a celý ten nákup po mně zůstal odložený u pokladny. U východu mě dohonila mladší žena, kterou jsem si z fronty moc nevšimla. Potichu mi řekla, že by to udělala taky a že ta pokladní je dlouhodobě nepříjemná, jen se jí většinou nikdo neozve. Poděkovala jsem jí, ani nevím jak. Bylo zvláštní, jak rychle si tam lidi vytvořili názory – pro některé jsem byla „ta hysterická“, pro jiné možná „ta, co se konečně ozvala“.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem to přehnala, nebo ne. Došlo mi, že celé to šlo udělat i jinak – třeba se ozvat dřív a víc věcně, nenechat to dojít až do bodu, kdy už to ve mně nevydržím. Zároveň jsem ale cítila, že je pro mě důležité nenechat si určité věci líbit, i když to znamená odejít s prázdnýma rukama a připadat si chvíli jako hlupák. Od té doby jsem na podobné situace citlivější. Když cítím, že se ke mně někdo chová podobně shazujícím způsobem, snažím se ozvat dřív, klidně a bez ironie. Ne vždycky se to povede, ale ten večer v supermarketu mi připomněl, že i v úplně obyčejných situacích mám nějakou hranici, za kterou už nechci ustupovat.
