Článek
Po práci se většinou jen snažím co nejrychleji dostat domů. Ten den jsem ještě potřeboval vzít pár věcí v supermarketu u nás na sídlišti, ale myslel jsem už jen na gauč doma. Byl podvečer, v obchodě klasický ruch, já unavený a bez nálady na jakékoliv zdržování. Zamířil jsem rovnou k samoobslužným pokladnám, protože představa, že někde stojím ve frontě a dávám se do řeči s prodavačkou, mě upřímně děsila. Naložil jsem nákup na plošinu a začal ho bezmyšlenkovitě načítat, jeden kus za druhým.
Červené světýlko a nechtěná pozornost
Chvíli šlo všechno naprosto hladce. Pípnutí za pípnutím, skoro mě to uspávalo. Věci jsem házel do tašky, soustředil jsem se jen na monotónní pípání. Pak jsem přiložil poslední položku a najednou se na obrazovce objevil červený rámeček a hláška, že mám přivolat obsluhu. Nad pokladnou se rozsvítilo červené světýlko, takže bylo všem kolem jasné, že je nějaký problém. V tu chvíli jsem si všiml, že se za mnou zastavil chlap s košíkem a vyčkává, až se něco stane nebo až se uvolní další místo.
Za chvíli ke mně přišla prodavačka, ta, co pobíhá mezi pokladnami a pomáhá lidem, když se něco zasekne. Automaticky se zeptala: „Co vám to tam píše?“ a podívala se na displej. Jen jsem ukázal prstem na tu hlášku a trochu bezradně zopakoval, že jsem to jen normálně načetl, jako vždycky. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se vlastně začínám obhajovat, i když nevím před čím. Zpoza zad jsem uslyšel tiché povzdechnutí, znělo to jako mírná otrávenost, a já si hned představil, jak si ten člověk myslí, že to celé brzdím.
Vteřiny, kdy ze mě dělá zloděje
Prodavačka se naklonila k monitoru a zadala svůj kód. Něco se objevilo na obrazovce, ale ona jen mlčela a koukala na to. Začala něco ťukat do klávesnice, pak si prohlédla můj nákup, přešla pohledem přes položky v tašce a znovu se vrátila k monitoru. Pořád beze slova. Během těch pár vteřin mě napadaly všechny možné scénáře. Co když to vypadá, že jsem něco nenačetl schválně? Co když si budou myslet, že něco schovávám v tašce? Začal jsem se potit a měl jsem pocit, že všichni za mnou přesně vidí, jak jsem „ten problémovej“, co neumí ani zaplatit nákup.
Po chvíli si jen povzdechla a řekla, že jim od rána blbne systém a tahle hláška vyskakuje úplně náhodně. Řekla, že se ten můj nákup někde v tom jejich systému zasekl a nejde ho jednoduše odblokovat. Vysvětlila mi docela klidně, že to bude muset celé zrušit a že si budu muset nákup přeložit k vedlejší samoobslužné pokladně a všechno znovu načíst. V tu chvíli se ve mně míchala úleva, že nejsem podezřelý z krádeže, s docela silným vztekem, že všechno dělám dvakrát. Lidi za mnou se mezitím přesunuli k jiným pokladnám, jeden chlap jen protočil oči, ale nikdo nahlas nic neřekl.
Druhé načítání a myšlenky cestou domů
Přesunul jsem věci k vedlejší pokladně a znovu je naskládal na plošinu. Tentokrát jsem skoro až přehnaně sledoval každý krok na displeji, jako by to, že budu pozornější, mohlo něco změnit. Prodavačka šla se mnou a nabídla se, že mi s tím pomůže, kdyby se to zase seklo. Mezi řečí mi řekla, že to ten den řeší už asi podesáté a že je z toho sama nervózní, protože to pokaždé vypadá, jako kdyby zákazník něco udělal špatně. V tu chvíli jsem ji začal vnímat jinak – ne jako tu, co mě přišla „zkontrolovat“, ale jako někoho, kdo je v tom stresu spolu se mnou. Atmosféra mezi námi byla o něco uvolněnější, i když ve mně pořád zůstával ten pocit trapnosti.
Když jsem konečně všechno znovu načetl, zaplatil a vzal tašky do ruky, cítil jsem hlavně úlevu, že to mám za sebou. Cestou k východu mi ale došlo, jak rychle jsem se v té situaci cítil jako obžalovaný. Stačila jedna chybová hláška, pár vteřin ticha a cizí lidi za zády. Viděl jsem další lidi, jak míří k pokladnám, někteří určitě za chvíli zažijí úplně to samé, a jim je můj malý incident samozřejmě úplně jedno. Mně ale v hlavě zůstalo, jak moc na mě dokáže zapůsobit obyčejná technická chyba spojená s představou, že mě někdo sleduje. A říkal jsem si, že příště si možná těch pár minut ve frontě radši vystojím, než abych zase stál pod červeným světýlkem a čekal, jak to dopadne.
