Článek
Ráno jsem nestíhala a vzala si kávu s sebou v papírovém kelímku s víčkem. Měla jsem batoh na zádech a sluchátka, která jsem ani nestihla vytáhnout. Autobus byl už tehdá plný a mně se jen se štěstím podařilo najít místo k sezení. U dalších dveří přistoupila žena s asi tříletým klukem. Vypadala unaveně, nejistě se rozhlížela a kluk se jí držel za bundu. Pustila jsem ji sednout na volné místo u dveří, kluk jí sedl na klín. Přesunula jsem se k tyči, říkala jsem si, že bude lepší stát, a hlídala kelímek, aby mi ho někdo nestrčil z ruky.
Káva v ruce, autobus k prasknutí
Po dvou zastávkách se autobus ještě víc zaplnil. Lidi se začali mačkat ke dveřím, protože nevěděli, kde se uvolní místo. Abych uvolnila prostor u nástupu, posunula jsem se víc dovnitř. Najednou jsem stála těsně vedle té ženy a jejího syna. Kelímek jsem držela výš, abych ho nikomu nepřevrhla, a snažila se nezaclánět. Batoh jsem měla pořád na zádech a upřímně mi nedošlo, jak blízko jsem byla tomu dítěti. Všichni jsme byli namačkaní a já jen hlídala, aby se nic nevylilo.
Pakt řidič prudčeji přibrzdil a kluk se natáhl po kelímku, který měl skoro před obličejem. Byla to vteřina. Automaticky jsem ho zvedla ještě výš, jen aby nic nevyšplíchlo, čímž jsem ho dostala ještě blíž k jeho tváři. Matka na mě nahlas a rázně řekla: „Dejte si ten batoh dolů a to kafe pryč od dítěte!“ Lidi kolem se otočili. Cítila jsem, jak rudnu. V hlavě se mi mihlo, že jsem ji před chvílí pustila sednout, ale to v tu chvíli nebylo k ničemu.
Jeden brzdný moment a všechno se zlomí
Rychle jsem si sundala batoh a zamumlala, že se omlouvám, jen se fakt nemám kam posunout. Kelímek jsem odtáhla co nejdál od nich a cítila, jak se mi třesou ruce. Žena pokračovala stejně nahlas, že tohle není kavárna a že mám dávat pozor. Nejspíš měla strach o syna, což jsem chápala, ale ta ostrost mě zabolela. Jeden pán přisadil: „Batoh patří dolů.“ Neřekl to zle, spíš to konstatoval, ale v tu chvíli mě to dorazilo. Připadala jsem si jako někdo, kdo dělá všechno špatně.
Na příští zastávce jsem se protlačila víc doprostřed, hlavně abych se z té situace vymanila. Kávu jsem si přitiskla k boku a dívala se z okna, jen abych s nikým nezkřížila pohled. Ten dobrý pocit z toho, že jsem hned ráno někomu pomohla, byl pryč. Místo něj jsem cítila trapno a trochu vztek na sebe, že jsem to nechala dojít tak daleko. Napadlo mě, že jsem to mohla vyřešit líp už u nástupu. Že jsem mohla sundat batoh hned a kelímek si držet níž a víc u těla.
Trapný dojezd a tichá lekce do kapsy
Vystupovala jsem o pár zastávek dál a na schodech jsem si v hlavě přehrávala, co jsem mohla udělat jinak. Došlo mi, že v přeplněném autobuse je prostě lepší kafe v ruce nemít. Když už, tak v termosce se šroubovacím víčkem a ideálně v tašce, ne před cizími obličeji. A batoh dát dolů hned po nástupu, i kdyby to mělo znamenat držet ho chvilku v ruce. Taky jsem si uvědomila, že když někoho pustím sednout, nemůžu čekat přátelskou odezvu. Ten člověk má svůj den a svoje starosti, často větší než moje. Pomůžu, ale budu si držet odstup a svoje věci si ohlídám.
Cestou do práce jsem si dala ještě jeden vnitřní závazek. V přeplněné dopravě nebudu přidávat další riziko tím, že si tam nesu kávu, kterou stejně piju ve spěchu a bez chuti. Batoh budu mít před sebou, ne na zádech, a radši se posunu víc ke středu, i když to znamená delší prodírání ven. A když se zase ocitnu v situaci, kdy se na mě někdo oboří, zkusím neřešit, jestli si pamatuje, že jsem mu předtím vyšla vstříc. Stačí si v klidu pohlídat svoje a nenechat to v hlavě zbytečně rozebírat až do další zastávky.
