Článek
Všimla jsem si toho nejdřív na jednom kolegovi, se kterým jsme dřív řešili všechno možné, od práce po seriály. Najednou odpovídal jen krátce, bez zájmu, jako by čekal, až rozhovor skončí. Říkala jsem si, že má asi špatný den. Pak jsem viděla, jak holky z vedlejšího týmu vstávají na oběd a bez slova odcházely, i když mě dřív automaticky zvaly s sebou. Stalo se to jednou, dvakrát, třikrát. Začalo mě napadat, jestli jsem něco řekla nebo udělala, ale nemohla jsem si vybavit nic konkrétního. Pořád jsem to omlouvala tím, že mají hodně práce, že je konec měsíce a všichni jsou podráždění.
Když se z kolegů stane ticho
Jenže to neustávalo, spíš naopak. V e-mailech se z ničeho nic začal objevovat náš šéf v kopii, i u věcí, které jsme dřív běžně řešili jen mezi sebou. Přišlo mi to, jako by si najednou všichni chtěli pojistit, že mají svědka. Někdy jsem vešla do kuchyňky a ještě před chvílí byl slyšet smích a živý rozhovor. Jakmile jsem otevřela dveře, nastalo ticho nebo se téma úplně změnilo. Připadala jsem si tam navíc, měla jsem pocit, že tam nemám být. Jedno odpoledne jsem to nevydržela a zeptala se kolegy, se kterým jsme bývali dost blízcí, jestli je všechno v pohodě. Jen se pousmál a řekl něco ve smyslu „teď je toho hodně, nic neřeš“. Tím mě spíš ještě víc rozhodil.
Začala jsem být nervózní už cestou do práce. Doma jsem to pořád dokola probírala s partnerem, protože jsem na nic jiného nemyslela. Přemýšlela jsem, jestli to může souviset s poslední poradou, kde jsem řekla, že mám hodně úkolů a že by možná stálo za to podívat se na rozdělení práce. Nebo jestli někoho naštvalo, že jsem nedávno dostala přidáno a nějak se to rozkřiklo. V práci jsem se pak snažila být až přehnaně milá a nápomocná, nabízela jsem pomoc, chválila jsem, kde to šlo. Měla jsem pocit, že musím něco napravit, i když jsem vlastně nevěděla co. Jenže reakce byla spíš opačná – připadalo mi, že jim to přijde neupřímné a že se ode mě ještě víc odtahují.
Z kuchyňky k šéfovi a zpět
Zlom nastal jedno ráno u kuchyňky. Dělala jsem si kafe a za dveřmi jsem slyšela dvě kolegyně, jak si šeptají. Nechtěla jsem poslouchat, ale zaslechla jsem větu: „No, když si někdo chodí stěžovat za šéfem, tak se pak nemůže divit.“ V tu chvíli mě to zarazilo, protože jsem věděla, že před pár týdny jsem měla individuální rozhovor s naším vedoucím právě o tom, že nestíhám. Říkala jsem mu tehdy, že se v tom topím a že by možná pomohlo něco přeskupit nebo přibrat někoho dalšího. Nikoho konkrétního jsem neobviňovala, spíš jsem popisovala svoji situaci. Najednou mi došlo, že se to muselo nějak dostat ven a po cestě změnit význam.
O pár hodin později mě šéf zastavil na chodbě a mezi řečí se zeptal, jestli je „už v týmu klid“. Zůstala jsem na něj koukat a zeptala se ho, co tím myslí. Naznačil, že se k němu doneslo, že prý říkám, jak někteří kolegové nic nedělají a že kvůli nim nestíhám. V tu chvíli mi to došlo úplně. To, co jsem s ním řešila jako svůj problém s kapacitou, se vrátilo zpátky jako historka o tom, že na ostatní donáším. Byla jsem naštvaná i zaskočená zároveň. Připadala jsem si nespravedlivě posuzovaná a zároveň jsem měla pocit, že už je pozdě, protože se to očividně šíří a já jsem poslední, kdo se o tom dozvídá.
Rozhodnutí přestat mlčet a konfrontovat
Rozhodla jsem se, že to nenechám jen tak. Po obědě jsem si zastavila kolegyni, která má v našem týmu vždycky přehled o tom, co se kde řeší. Řekla jsem jí narovinu, že vnímám změnu atmosféry a že mám pocit, že se o mně něco říká. Nejdřív opakovala, že nechce „dělat zlou krev“, ale pak viděla, že mi není dobře, a trochu povolila. Potvrdila mi, že se povídá, že jsem si na poradě a pak ještě individuálně šéfovi stěžovala na konkrétní lidi, že jsou líní a že všechnu práci nechávají na mně. Vysvětlila mi, že to celé začalo ve chvíli, kdy se šéf bavil s jedním kolegou o přerozdělení práce a zmínil, že jsem říkala, že toho mám moc. Ten kolega si to vztáhl na sebe a dál už se to šířilo ve verzi „ona si na nás chodí stěžovat“. Řekla mi i jméno toho, kdo to prý jako první rozšířil. Sedělo to, protože ten člověk se ke mně v posledních týdnech choval nejchladněji.
Několik dní jsem přemýšlela, co s tím. Cítila jsem úlevu, že konečně vím, o co jde, ale zároveň bezmoc, protože tyhle věci se těžko berou zpátky. Nakonec jsem se rozhodla domluvit si s šéfem krátkou schůzku a poprosila jsem, jestli na ní může být i ten kolega. Nechtěla jsem, aby to bylo další téma na šeptandu po kanceláři. V zasedačce jsem klidně a věcně popsala, co jsem na našem původním rozhovoru se šéfem říkala, a že jsem nikdy nejmenovala konkrétní lidi. Přiznala jsem, že mě mrzí, jak se to překroutilo, a že to hodně zhoršilo atmosféru. Kolega byl nejdřív v defenzivě, říkal, že to tak prostě pochopil. Postupně ale uznal, že to možná přednesl dál dost po svém a že si k tomu něco domyslel.
Po té schůzce se mi hodně ulevilo. Vztahy v týmu se úplně nevrátily do původního stavu, zůstalo v nich něco poškozeného, hlavně s tím jedním kolegou. Ale napětí aspoň polevilo, lidi se mnou zase mluvili normálněji a obědy začaly být méně křečovité. Vzala jsem si z toho pro sebe dvě věci. Že si musím víc hlídat, jak a s kým podobné věci řeším, a zároveň že nemůžu nechat, aby mě pomluvy za zády úplně zničily. I když je to nepříjemné, někdy prostě nezbývá než se zeptat přímo a říct svou verzi nahlas.
