Článek
Seděla jsem jedno odpoledne v autobuse cestou z práce domů a byla jsem ráda, že jsem si vůbec sedla. Bylo nacpáno, v uličce stáli lidi namačkaní jeden na druhého, všichni unavení, každý koukal do mobilu nebo z okna. Seděla jsem na kraji uličky někde v přední části autobusu a v hlavě si dělala seznam, co ještě musím večer stihnout. U nohou jsem měla otevřenou plátěnou tašku, zastrčenou napůl pod sedačku, aby nepřekážela. Ráno jsem do ní narychlo naházela všechno možné, včetně malé papírové taštičky z jednoho „dospěláckého“ obchodu. Taška zůstala pootevřená, protože jsem v ní před chvílí něco hledala a prostě jsem ji nezapnula.
Když se plátěná taška rozhodne utéct
Autobus najednou prudce zabrzdil, někdo vběhl na přechod těsně před nás. Jen jsem cítila škubnutí a jak se mi ta plátěnka vysmekla dopředu zpod sedačky přímo do uličky. Slyšela jsem zašustění a pak typické kutálení drobností po podlaze. V tu chvíli jsem ztuhla, protože jsem věděla, co všechno tam mám za nepořádek – zmuchlané účtenky, staré papíry, krabičky, prostě obsah kabelky, který nechcete rozhazovat před cizími. A hlavně tu dnešní papírovou taštičku. Automaticky jsem vyskočila a natáhla se po tašce, abych to co nejrychleji posbírala, než na to někdo šlápne.
Jak jsem se skláněla do uličky, všimla jsem si, že z té papírové taštičky vykukuje pootevřená krabička. Při tom nárazu se ještě víc rozevřela a z ní se ven vykutálel růžový vibrátor. Chvíli se točil na místě a pak se začal pomalu kutálet po podlaze směrem k přední části autobusu. V ten moment jsem úplně ztuhla. Došlo mi, že to vidí všichni kolem a že už to nejde nějak rychle schovat. Lidi nejblíž se automaticky uhýbali, aby na to nešlápli, a zároveň se dívali, co to vlastně je. Cítila jsem, jak mi je horko až do uší, měla jsem chuť se propadnout.
Růžový projektil a kolektivní ticho
Vibrátor se dovalil skoro až dopředu a zastavil se o nohu jednoho pána v saku, který stál u dveří za řidičem. V autobuse najednou nastalo divné ticho. Nikdo nic neříkal, jen bylo slyšet hučení motoru a mně připadalo, že je slyšet i můj vlastní dech. Pán se podíval dolů, na okamžik mu cuklo obočí, pak zvedl hlavu a podíval se na mě. Stála jsem uprostřed uličky, s taškou v ruce, úplně rudá, a nevěděla jsem, co mám dělat. Ze mě vypadlo něco mezi „proboha promiňte“ a „to není tak, jak to vypadá“, i když jsem v tu stejnou chvíli věděla, jak nesmyslně to zní.
Ten pán se pak jen lehce usmál, sklonil se, opatrně ten vibrátor vzal dvěma prsty a podal mi ho. „Myslím, že je to vaše,“ řekl napůl pobaveným, napůl soucitným tónem. Lidi kolem dělali, že se nedívají, ale koutky úst jim cukaly. Někdo u okna se potichu zasmál. Já tu růžovou věc popadla, rychle ji strčila zpátky do tašky a u toho jsem si málem přivřela popruh do zipu. Zase jsem se omlouvala, i když už vlastně nebylo co zachraňovat. Ticho v autobuse se pomalu měnilo v potlačované pobavení, někdo si odkašlal, někdo se zasmál do rukávu.
Když se trapas změní v humor
Sedla jsem si zpátky, tašku jsem si přitáhla mezi kolena a držela ji oběma rukama, aby se z ní už nic nedostalo ven. Snažila jsem se zhluboka dýchat a uklidnit se, ale cítila jsem, jak se pořád červenám. Po pár minutách se zezadu ozval polohlasem mužský hlas: „Aspoň bude večer veselo.“ Následovalo několik otevřených zasmání, někdo spíš jen nervózně odfrkl. A mně, i když jsem byla pořád v rozpacích, cukly koutky. Došlo mi, jak komicky to muselo vypadat zvenku. Najednou to nebylo jen trapné, ale i něco, čemu se dá prostě zasmát.
Když jsem vystupovala, ještě jsem se na toho pána v saku podívala a poděkovala mu za „záchranu“. Usmál se a kývl hlavou, že to nic nebylo. Venku na zastávce jsem se nadechla studeného vzduchu a řekla si, že tohle je přesně ten typ historky, kterou jednou vytáhnu u vína s kamarádkami jako svůj největší autobusový trapas. A že příště možná radši obětuju trochu místa v kabelce, než abych vezla podobný nákup v polorozpadlé papírové taštičce.
