Článek
Ráno jsem naložila dceru, odvezla ji do školky, vyložila u vchodu a místo do práce zamířila do autorizovaného servisu. Auto už nějakou dobu při brzdění divně vibrovalo a doma jsem poslouchala poznámky, že s tím mám něco dělat, než se něco stane. Auto není nové, ale pořád ho splácíme, takže se snažím mít pocit, že se o něj aspoň trochu staráme. V hlavě jsem měla představu, že to bude něco za pár tisíc, klasická údržba. V čekárně jsem si otevřela notebook, udělala si kafe z automatu a u toho v duchu přepočítávala rozpočet. „Dobře, když to bude do pěti, nějak to zvládneme,“ uklidňovala jsem se a snažila se soustředit na práci.
Když se z pár tisíc stane třicet
Po dvou hodinách za mnou přišel mechanik s papírem v ruce a poprosil mě, ať jdu k pultu. Začal systematicky vyjmenovávat, co všechno našli: přední kotouče, destičky, něco na nápravě, k tomu kapaliny, filtry a pár věcí, které „by se taky hodilo udělat“, když už to mají rozdělané. Jen jsem stála, kývala hlavou a snažila se tvářit, že rozumím, přestože polovině výrazů nerozumím ani vzdáleně. Na konci ukázal prstem na součet. Přes třicet tisíc. V tu chvíli jsem úplně přestala vnímat, co říká dál. Viděla jsem jen tu částku na papíře a v hlavě mi běželo: „To nedám, to není možné.“
Automaticky jsem zavrtěla hlavou a tak nějak nervózně se uchechtla, spíš ze zoufalství než z legrace. Řekla jsem mu, že tohle fakt neutáhneme, že jsem čekala něco úplně jiného. V hlavě se mi okamžitě objevil nájem, kroužky pro malou, zálohy na energie, plánovaná dovolená, na kterou jsme si pomalu odkládaly. Všechno se mi to spojilo do jednoho silného stresu. Poprosila jsem ho, ať mi vytiskne jen seznam závad, že si to ještě rozmyslím a kdyžtak zajedu jinam. Ve skutečnosti jsem jen potřebovala čas. Mít pocit, že o tom rozhoduju já a ne nějaký papír s razítkem servisu. Chtěla jsem si od toho na chvíli odstoupit, nadechnout se a neudělat něco, čeho budu litovat.
Jedna věta, která převrátí priority naruby
Mechanik chvilku mlčel, koukal na ten papír a pak klidným hlasem řekl: „Podívejte, je to vaše rozhodnutí, ale v tomhle stavu bych v tom svoje děti vozit nechtěl.“ Ta věta mě úplně zastavila. Okamžitě jsem si představila dceru v autosedačce vzadu, jak tam sedí s plyšákem v ruce. Došlo mi, že tohle není jen o tom, jestli si servis chce vydělat. Že ty brzdy fakt jednou nemusí zabrzdit tak, jak mají. Zároveň jsem cítila trapnost, že jsem to do té chvíle počítala jen v penězích, jako by šlo o nový kabát, který si prostě nekoupím. Najednou mi bylo jasné, že tu odpovědnost nemůžu přehodit na nikoho jiného.
Nadechla jsem se a řekla mu, ať mi přesně ukáže, co je nutné udělat hned a co může počkat. Otevřeně jsem přiznala, že tolik peněz najednou prostě nemáme. Vzal ten papír, začal v něm propiskou škrtat a vysvětlovat: tohle jsou přímo brzdy, tohle je podvozek, který na ně má vliv, tohle jsou věci, které jsou zatím v normě, ale doporučují je vyměnit do budoucna. Postupně jsme se dostali k variantě, která pořád nebyla levná, ale bylo to minimum, aby to bylo bezpečné. Žádný tlak, žádné strašení, jen věcné vysvětlení. Řekla jsem mu na rovinu, že si to potřebuju rychle probrat s partnerkou, protože takovou částku prostě nerozhodujeme každý den. Jen kývl a dodal, že když se rozhodnu během chvilky, stihnou to ještě ten den udělat.
Kolik stojí pocit, že je to bezpečné
Vrátila jsem se do čekárny, sedla si do rohu a zavolala partnerce. Všechno jsem jí popsala, částky, seznam oprav i tu větu o dětech. Chvilku jsme si nadávaly na to, jak je auto nekonečná položka a jak člověk sotva zaplatí jednu věc a objeví se druhá. Pak jsme ale dost rychle došly k tomu, že na brzdách šetřit nechceme. Domluvily jsme se, že letos prostě oželíme pár věcí, na které jsme se těšily – asi nepojedeme na víkend, co jsme plánovaly, a nějaké menší nákupy se odloží. Po tom hovoru jsem měla pořád stažený žaludek, ale zároveň bylo rozhodnuto. Hned jsem zavolala zpátky mechanikovi a potvrdila mu tu zredukovanou variantu oprav.
Odpoledne mi z recepce zavolali, že je auto hotové a že si pro něj můžu přijet. Když jsem u pultu vytahovala kartu z peněženky a potvrzovala platbu, vnímala jsem tu částku velmi intenzivně. Zároveň jsem ale měla pocit, že jsem udělala rozhodnutí, které odpovídá tomu, v jaké fázi života jsem. Už to není jen „nějaké auto“, ale něco, v čem vozím svoje dítě. Cestou domů jsem si tu mechanikovu větu o tom, že by v tom svoje děti vozit nechtěl, pořád opakovala v hlavě. Byla nepříjemně upřímná, ale vlastně přesně to jsem potřebovala slyšet, abych si ujasnila, co je pro mě doopravdy důležité.
