Článek
Do práce většinou chodím pěšky, je to kousek a za těch dvacet minut si v hlavě urovnám den. To ráno jsem měla docela klid, vím, že máme plné dopoledne pohovorů a v hlavě si projíždím, koho dnes uvidíme a co chci z každého vytáhnout. U přechodu u hlavní se rozhlídnu, auta zastaví, tak jdu. V půlce přechodu jedno černé, naleštěné auto najednou popojede kousek dopředu a řidič na mě prudce zatroubí. Leknu se tak, že skoro odskočím zpátky. V první vteřině se mi rozbuší srdce a hned za tím přijde vztek. V hlavě mi naskočí klasická myšlenka, že si zase někdo v drahém bouráku myslí, že mu všechno patří a chodci jsou jen překážky. Projdu zbytek přechodu rychleji, ale ještě chvilku cítím, jak jsem rozklepaná.
Když ranní šok nejde jen tak vypnout
Zbytek cesty do práce si tu scénu pořád přehrávám. V duchu si představuju, jak bych tam zůstala stát uprostřed silnice a začala na něj řvát něco o ohleduplnosti a že přechod není jeho soukromá příjezdová cesta. Samozřejmě jsem neřekla nic, jen jsem zalezla na chodník, ale v hlavě mi to jede. V kanclu si dám kafe a kolegyni tak mimochodem řeknu, že mě ráno málem sejmul nějakej „král silnic“ a že jsem se fakt lekla. Ona se zasměje, prohodí něco ve smyslu, že lidi za volantem šílí, a hned stočí řeč na to, že nás čeká maraton pohovorů. V ten moment si řeknu, že se tím nenechám rozhodit. Otevřu si podklady ke kandidátům, projdu si jejich životopisy a snažím se přepnout do pracovního režimu.
Krátce před prvním pohovorem jdu jako obvykle na chodbu pro kandidáta. Když procházím kolem okna, koutkem oka zahlédnu na protější straně ulice černé auto. Vypadá úplně stejně jako to od přechodu, lesklé, výrazné. Na vteřinu se zastavím a říkám si, že si to asi jen sugeruju, protože takových aut jsou plné ulice. Trochu to zamává hlavou a jdu dál. Otevřu dveře čekárny, podívám se na lidi uvnitř a zvedne se chlap, který seděl zrovna nejblíž ke dveřím. Podívá se mi do očí a mně to v tu chvíli docvakne. Ten výraz znám z rána, když seděl za volantem. Úsměv, který mám natrénovaný pro kandidáty, mi na vteřinu zamrzne, ale navenek neudělám nic. Řeknu jen jeho jméno, potvrdím si, že jde o správného člověka, a pozvu ho do zasedačky.
Když se z „řidiče z přechodu“ stane kandidát
Sedneme si ke stolu, já na své obvyklé místo naproti kandidátovi. Na zlomek vteřiny mám pocit, že si mě taky vybavil. Podívá se mi do očí o něco déle, než bývá běžné, pak ale uhne pohledem a tváří se neutrálně. Představím krátce komisi, zopakuju, na jakou pozici se hlásí, a vysvětlím, jak bude pohovor probíhat. Všechno říkám skoro automaticky, mám to mnohokrát nacvičené. Uvnitř jsem ale napjatá. V hlavě mi jede ten ranní přechod a ten zvuk klaksonu. Cítím pokušení být na něj tvrdší, víc do něj „šít“ otázkami, nenechat mu tolik prostoru. Zároveň si ale uvědomuju, že kdybych ho teď z principu potopila jen proto, co se stalo ráno na ulici, nebylo by to fér. Přemýšlím, jak bych se sama cítila, kdybych se to o sobě dozvěděla, a vím, že bych si sebe vážila míň.
V půlce pohovoru se dostaneme k tématu zátěže a konfliktů. Využiju toho a položím mu otázku na zvládání stresu a na to, jak reaguje, když je v časovém presu nebo něco nejde podle plánu. On se nadechne a začne vyprávět o tom, že dneska ráno měl problém s parkováním, že bloudil po okolí, nedařilo se mu najít místo a měl strach, že přijde pozdě. Řekne, že v takových situacích bývá trochu impulzivní a pak toho někdy lituje. Když to říká, nevypadá nijak sebevědomě nebo namachrovaně, spíš docela obyčejně, trochu unaveně. V tu chvíli mi probleskne hlavou, že to jeho ranní zatroubení možná nebylo o mně, ale o jeho nervozitě a blbém ránu. Pořád se mi to nelíbí, ale už to neberu tak osobně. Postupně se víc soustředím na to, co říká k práci, jak přemýšlí, jak reaguje na další otázky, a míň na to, jak na mě působil za volantem.
Rozhodnutí v komisi a malý svět
Když pohovor skončí, poděkujeme, on odejde zpátky do čekárny a my si v komisi projdeme naše dojmy, jako to děláme po každém kandidátovi. Kolegové řeknou, že odborně působí dobře, ale že je na ně trochu moc rychlý a ne úplně ohleduplný v tom, jak skáče do řeči. Já k tomu dodám, že mám podobný pocit, že je trochu zbrklý a možná hůř vnímá druhé. Ranní incident nezmíním, to nechávám stranou. Nakonec se shodneme, že do dalšího kola pošleme jiného uchazeče, který na nás působil klidněji a vyrovnaněji. Když se pak zvedáme a jdeme do kuchyňky pro další kafe, řeknu kolegyni bokem, že ten chlap byl ten řidič od přechodu. Zasmějeme se tomu takovým nevěřícným smíchem, spíš nad tím, jak je svět někdy malý.
Cestou domů jdu schválně jinou trasou, obejdu tu hlavní silnici a vezmu to parkem. Ještě ve mně všechno trochu doznívá. Přemýšlím o tom, jak je zvláštní, že se role během jedné hodiny úplně otočily. Ráno jsem tam stála jako vystrašená chodkyně, která jen doufala, že ji nikdo nepřejede, a o hodinu později jsem seděla v zasedačce jako někdo, kdo rozhoduje o jeho šanci na práci. Uleví se mi, že jsem mu to nevrátila přes hodnocení, i když ta možnost tam ve mně chvilku visela. Beru si z toho pro sebe, že náhody se dějí častěji, než si připouštím, a že je asi lepší nebrat každou hloupost na silnici úplně jako útok na sebe. Dokud jde jen o troubení a nepříjemný pocit, chci si připomínat, že za volantem sedí taky lidi, co zrovna měli blbý ráno.
