Článek
V ordinaci mám dopoledne asi čtvrthodinové okno mezi pacienty. Přemýšlím, jestli ho využít na rychlou kávu, nebo konečně skočit za kolegou internistou pro výsledky, které už několik dní odkládám. Vyhrávají výsledky. Svleču plášť, nechám ho pověšený v ordinaci, vezmu si jen mobil a kartičku pojišťovny. Jsem v džínách a svetru, takže vypadám jako kdokoliv jiný, kdo jde k lékaři. U kolegy na chodbě je plno, sednu si na poslední volnou židli u dveří a automaticky zkontroluju čas. V hlavě mi běží, kolik mám ještě prostoru, abych se vrátila včas k těm „svým“ nahoře.
V tiché čekárně se něco zlomí
V čekárně je ticho, jen občas někdo zakašle nebo si odkašle. Všichni sedí v řadě, typická směs starších pacientů, jedna paní s papírovou taškou, pán s novinami, někdo se dívá do mobilu, někdo bezcílně před sebe. Taky vytahuju telefon, ale spíš ze zvyku než ze zájmu. Po chvíli se otevřou dveře, vyjde pacient, sestra zavolá dalšího, všechno jde docela plynule. Říkám si, že to snad stihnu. Pak se najednou rozletí dveře na chodbu a dovnitř vejde mladá slečna, upravená, nalíčená, něco přes dvacet. Rozhlédne se po čekárně, nijak se nezeptá, kdo je na řadě, a rovnou si stoupne těsně ke dveřím ordinace, opře se o zárubeň a kouká na displej.
Vidím, jak si pár lidí vyměňuje pohledy. Starší pán naproti mně trochu pozvedne obočí, paní vedle mě jen stiskne rty. Nikdo ale nic neříká. Atmosféra znejistí, všichni dělají, že nic, ale je jasné, že to většině není příjemné. Mně to vadí taky, možná víc kvůli nim než kvůli sobě. Jako lékařka vidím podobné chování často, ale teď tam sedím v roli pacientky, v civilu, bez pláště a vizitky. Všichni jsme tu stejně a najednou je tu někdo, kdo dává dost jasně najevo, že pro něj žádné pořadí neplatí. Chvíli čekám, jestli se někdo ozve, ale nikdo se nemá.
Rozhodnu se ozvat, ale systém povolí
Po pár minutách se zvednu já. Přijde mi trapné, že všichni tiše skřípou zuby a dělají, že to nevidí. Přistoupím k ní a klidným hlasem jí řeknu, že se tu většinou chodí podle pořadí a že jsme tu čekali už před ní. Nepodám to útočně, spíš jako konstatování. Slečna protočí oči tak výrazně, že to v zrcadle naproti vidí půlka čekárny, a odsekne, že spěchá, že to má „jen na chvilku“ a že když mi to vadí, mám si stěžovat sestře. Její tón je povýšený, ještě se drží v mezích slušnosti. V tu chvíli cítím směs naštvání a únavy. Hlavou mi probleskne, že bych na tohle měla větší nervy, kdybych neměla za chvíli zase sedět u stolu v roli doktorky. Nechci dělat scénu, nemám na to čas ani energii, a tak to nechám být a vrátím se na židli.
Za chvíli vyjde z ordinace sestra. Slečna se k ní okamžitě vrhne, ani nepozdraví, a spustí, že potřebuje jít první, protože má „důležité zařizování“. Slyším jen útržky, ale tón je mi dost povědomý. Sestra se ji chvíli snaží usměrnit, ale nakonec ji vezme přednostně. Poznám ten okamžik, kdy rezignuje a radši udělá výjimku, než aby měla na chodbě hlasitou scénu. Pár lidí v čekárně pokrčí rameny, někdo si povzdechne. Já si v duchu řeknu, že takové typy znám i z vlastní ordinace, a rozhodnu se soustředit na to, proč tu jsem. Když se nakonec dostanu na řadu, kolega mě vezme dovnitř, probereme výsledky, upravíme medikaci. Je věcný a rychlý, žádné zdržování navíc. Když odcházím, letmo mrknu na hodinky. Čekání se trochu protáhlo, ale pořád se vejdu do pauzy.
Z ordinace pacientky se stává moje
Vrátím se o patro výš, odemknu ordinaci a automaticky sahám po plášti. Jakmile si ho obléknu, přepnu se zpátky do role praktické lékařky. Se sestrou projdeme seznam, kdo je objednaný, připomene mi, že dnes máme dvě nové pacientky na registraci. Beru to jako běžnou součást dne, nové registrace jsou teď skoro pořád. Dívku z čekárny dole mám už skoro z hlavy, podobných situací člověk zažije týdně několik a musí je pouštět z hlavy. Jsem vlastně ráda, že jsem do toho nešla víc, protože teď potřebuji čistou hlavu. Sednu si ke stolu, otevřu kartu dalšího pacienta a jedeme dál.
Asi za dvacet minut zaklepe další pacient a sestra přes dveře zavolá jméno nově registrované pacientky. Dveře se otevřou a dovnitř vejde ta samá mladá slečna z čekárny dole. Na vteřinu se zastaví, vytřeští oči a vidím, jak se snaží vybavit, odkud mě zná. Najednou je pryč ta suverénní holka opřená o zárubeň. Výraz se jí změní, znejistí, ruce si složí před sebe. V místnosti je ticho, které trvá jen pár sekund, ale připadá mi delší.
Když se maska sebejistoty během vteřiny rozpadne
Formálně se jí představím jako její praktická lékařka a rukou ukážu na židli naproti stolu, ať se posadí. Teď mluví tiše, slušně, z očí jí čtu rozpaky. Hned na začátku se omluví za to, jak se dole chovala, že spěchala a byla nervózní. Nechám to být, nepitvám to, jen stručně kývnu. Uvnitř cítím drobné zadostiučinění, ale zároveň si dost jasně uvědomuju, že teď jsem v práci a mám jinou roli. Potřebuju se soustředit na anamnézu, na její potíže, na to, co pro ni můžu udělat. Tak to i udělám. Vedeme standardní rozhovor, vyšetřím ji, domluvíme se na dalším postupu. Uvědomuju si ale, jak rychle dokáže člověk změnit chování, když zjistí, kdo sedí naproti němu.
