Článek
Seděla jsem v čekárně u internisty, bylo pozdní dopoledne a já už půl hodiny zírala na dveře ordinace. V ruce mobil, v hlavě všechny možné katastrofické scénáře, co mi doktor za chvíli oznámí. Do toho mě štvalo, že určitě nestihnu dopolední meeting, a pořád jsem počítala, kolik lidí je přede mnou. Přepínala jsem mezi maily a zprávami, ale stejně jsem se nedokázala soustředit. Byla jsem napjatá, trochu naštvaná, hlavně jsem chtěla být rychle hotová a vrátit se do svého normálního režimu.
Nečekané setkání v přeplněné čekárně
Najednou se otevřely dveře čekárny a vešla starší paní s šátkem na hlavě. Rozhlédla se a zeptala se, jestli je vedle mě volno. Automaticky jsem jí uhnula tašku a uvolnila místo, ze zvyku jsem se na ni usmála. Sedla si, opřela tašku o nohu a nahlas si povzdechla, jak to dneska doktorovi trvá. Jen jsem přikývla, ale bylo mi jasné, že čeká trochu víc než tiché „hm“. Tak jsem něco zamumlala ve stylu, že to je tady asi normální, a doufala, že tím konverzace skončí. Moc jsem se bavit nechtěla, byla jsem zabraná do sebe.
Paní se mě pak zeptala, jestli sem chodím často. Po téhle úplně nevinné otázce začala během pár vět mluvit o sobě. Řekla mi, že sem chodí na kontroly po léčbě rakoviny a že je vlastně ráda, že „sem vůbec může přijít po svých“. Pronesla to klidně, skoro vesele, jako by mluvila o běžné věci. To mě úplně zarazilo. Najednou mi přišlo divné sedět s mobilem v ruce, tak jsem ho strčila do kabelky a začala ji víc poslouchat. Z ničeho nic mě zajímalo, co všechno má za sebou, i když ještě před chvílí jsem chtěla mít od všech pokoj.
Když cizinec náhodou otevře svůj příběh
Vyprávěla mi, že jí před pár lety zemřel manžel a skoro ve stejné době jí zjistili rakovinu. Zmínila, že syn žije v cizině a že je většinu času sama. Řekla to prostě, bez sebelítosti, a hned dodala, že má hodné sousedy, co jí občas něco nakoupí, a že si v létě pěstuje rajčata na balkoně. Když mluvila o vnučce, kterou vídá aspoň přes video, úplně se rozzářila. Popisovala, jak po chemoterapii zvládala jen malé cíle – třeba přejít park bez zastavení nebo vyjít schody. A pak pronesla, že když člověk jednou opravdu neví, jestli tu ještě bude, začne si víc všímat toho, že ráno vstane a není mu vyloženě zle. „To je pro mě dneska výhra,“ řekla a usmála se.
Jak mluvila, začala jsem si v hlavě automaticky srovnávat její příběh se svými každodenními stížnostmi na práci, šéfa a nedostatek času. Uvědomila jsem si, že tu sedím „jen“ kvůli podezřelým hodnotám v krvi, zatímco ona má za sebou léčbu, samotu, strach z toho, jestli vůbec přežije, a stejně působí klidněji než já. Trochu jsem se zastyděla, když jsem si vzpomněla, jak jsem ještě cestou sem nadávala na zpoždění doktora a řešila, že nestihnu prezentaci. Strach z výsledků ve mně pořád byl, ale začalo se do něj míchat něco jiného – tichá naděje, že i kdyby bylo něco špatně, možná se to dá nějak zvládnout. A taky zvědavost, jak to zvládla ona.
Strach z výsledků vs. nový životní rámec
Nakonec jsem se jí zeptala přímo, jestli se někdy nezlobí na to, jak se jí život „zvrtl“. Chvíli přemýšlela, pak pokrčila rameny a řekla, že občas jo, ale že jí to moc nepomůže. „Když se ráno probudím, v duchu si poděkuju, že mám další den navíc,“ dodala. Tu větu jsem si hned zapamatovala. Představila jsem si svoje rána, kdy jako první sahám po mobilu, zapínám maily a hned řeším, co všechno musím stihnout. V tu chvíli z ordinace zavolali její jméno. Pomalu vstala, usmála se na mě a řekla: „Ať to dobře dopadne, mladá paní.“ Stihla jsem jí jen poděkovat za povídání a říct, že mi hodně pomohla. Měla jsem pocit, že mi pomohla ujasnit si věci víc než kdokoliv za poslední měsíce.
Když jsem po nějaké době vyšla z ordinace já, s informací, že moje výsledky nejsou nijak dramatické, jen bych měla trochu zpomalit a hlídat si životosprávu, vzpomněla jsem si na její „den navíc“. Místo toho, abych se hnala rovnou do kanceláře, napsala jsem kolegům, že se vrátím později a zbytek dne budu pracovat z domova. Cestou jsem schválně nejela tramvají, kousek jsem šla pěšky a jen se dívala kolem sebe. Mobil zůstal v kabelce. Odpoledne jsem po dlouhé době zavolala mámě jen tak, bez důvodu, prostě se zeptat, jak se má. Večer jsem si nepřipravila žádnou práci, jen jsem byla doma. Nebyla to žádná velká životní změna, spíš nenápadný posun. Ale od té návštěvy u doktora si pořád pamatuju její hlas a větu o vděčnosti za obyčejné dny. A občas, když mě zase pohltí práce, si na ni vzpomenu a zkusím si ten svůj „den navíc“ uvědomit dřív, než ho celý strávím v panice nad to-do listem.
