Článek
Když mi kamarádka napsala, že má lístky do divadla a že prostě jdu, brala jsem to spíš jako společenskou povinnost. Ona je ten typ, co má přehled o všech premiérách, já si radši pustím film doma. Nakonec mě ale ukecala a já se ocitla v malém komorním divadle, v druhé řadě, skoro uprostřed. Už když jsem si sedla, říkala jsem si, že je to strašně blízko. Viděla jsem hercům skoro do obličeje a měla jsem nepříjemný pocit, že jsem tam takhle vpředu strašně na očích. Kamarádka ještě mezi řečí prohodila, ať hlavně netleskám mezi obrazy, ale až na konci dějství. Zasmála se u toho, ale mě to znejistělo. Najednou jsem měla pocit, že existuje spousta nepsaných pravidel, která neznám. V duchu jsem si slíbila, že se prostě budu řídit podle ostatních a nic nezkazím.
Představení samo o sobě bylo dost náročné. Spousta ticha, dlouhé monology, žádné efekty, na které jsem zvyklá z kina. Atmosféra byla tak soustředěná, že jsem měla skoro strach se pohnout. Po pár minutách jsem začala vnímat každý svůj nádech. Když jsem si musela odkašlat, přišlo mi, že to muselo být slyšet až na jeviště. Seděla jsem tam skoro nehnutě a připadala jsem si pozorovaná ze všech stran. V jednom momentě herec dokončil dlouhý monolog, zhasla většina světel a v sále se setmělo. Nastalo úplné ticho. V tu chvíli jsem to automaticky vyhodnotila jako konec dějství. Neuvažovala jsem nad tím, prostě mi to tak připadalo. Zvedla jsem ruce a začala tleskat.
První řada, nejistota a ticho v sále
Už po prvním tlesknutí mi došlo, že je něco špatně. Z hlediště se neozvalo vůbec nic. Jen ten můj potlesk, který v tom tichu zněl šíleně hlasitě. Působilo to nepatřičně a rušivě. V přítmí jsem viděla, že herci na jevišti zůstali stát. Jeden z nich se pootočil směrem k nám a v obličeji se mu na vteřinu mihnul údiv. To mě úplně zastavilo uprostřed pohybu. Přestala jsem tleskat skoro v půlce druhého úderu a ruce jsem si rychle dala do klína. Měla jsem pocit, že jsem celá zrudla v obličeji. V hlavě mi pořád dokola běželo jen: „Proč jsi to udělala? Proč jsi nebyla prostě potichu?“
Podle toho, jak se na jevišti na chvíli zastavili, jsem měla pocit, že to nečekali ani oni. V hledišti bylo pár dlouhých vteřin nejistého ticha, než se světla přepnula na další scénu. Herci po krátké pauze pokračovali, ale ten jeden, co se otočil, pronesl s lehkým úsměvem něco jako: „Ještě nekončíme.“ Publikum se tiše zasmálo. Lidi to vzali jako vtipnou vsuvku. Mně se ale sevřel žaludek ještě víc. Byla jsem přesvědčená, že naprosto všichni vědí, odkud ten potlesk přišel. Zbytek prvního dějství jsem skoro nevnímala. Seděla jsem strnule, dívala se směrem k jevišti a v hlavě mi pořád dokola běžel ten zvuk vlastního potlesku a ten krátký, překvapený pohled.
Když váš potlesk přeruší celé představení
O přestávce jsem se automaticky zvedla s tím, že rychle uteču na záchod, trochu se srovnám a schovám se před lidmi. Jenže kamarádka mě chytla za ruku a se smíchem řekla, že to bylo roztomilé a že se to v divadle občas stává. Já v sobě měla úplně jinou směs pocitů. Napadlo mě jí říct, že tím „hlavně netleskej“ mě spíš rozhodila, ale nedokázala jsem to. Ve skutečnosti jsem byla nejvíc naštvaná sama na sebe. Stály jsme pak ve frontě na víno a slyšela jsem za sebou pár lidí, jak se baví o „tom předčasném potlesku“. Nezaznělo tam nic zlé, spíš takové pobavené komentáře. V tu chvíli jsem začala cítit, jak ten úplně paralyzující stud trochu polevuje. Pořád mi to bylo trapné, ale už jsem si dokázala představit, že z toho jednou bude historka, u které se budu smát.
Druhou půlku představení jsem každopádně seděla skoro bez hnutí. Sama sobě jsem dala zákaz tleskat dřív než kdokoliv jiný. Pořád jsem periferně sledovala ostatní a říkala si: „Dokud se nezvednou ruce kolem, ty se ani nehneš.“ Když přišel úplný závěr a celé hlediště se postavilo, začala jsem tleskat se zpožděním, skoro opatrně. Připadala jsem si absurdně, ale nedokázala jsem to jinak. U šaten jsme pak míjeli herce, toho s tou improvizovanou poznámkou. Podíval se na mě, usmál se a napůl žertem řekl: „Je fajn, že někdo reaguje.“ Zasmál se a šel dál. Mně se ulevilo víc, než bych čekala.
Trapná chvilka, ze které je historka
Domů jsem šla pořád trochu zahanbená, ale zároveň už s jiným pocitem. Uvědomila jsem si, že se vlastně nestalo nic zásadního. Nikomu jsem neublížila, jen jsem se spletla v načasování a nahlas ukázala, že nejsem v tomhle prostředí úplně jistá. Pro mě to byl velký trapas, pro ostatní to byl spíš drobný moment navíc v jednom večeru. Od té doby mám z divadla pořád respekt, ale už vím, že i tyhle „přešlapy“ k tomu prostě patří. A že někdy z člověka udělají jen tu, co zatleskala o chvíli dřív, než měla – a nic víc.
