Článek
Do Kauflandu jsem šla v sobotu dopoledne, i když přesně vím, proč to nemám dělat. Bylo narváno už na parkovišti a uvnitř to nebylo o nic lepší. Děti kňouraly, já jsem byla nevyspaná a vlastně unavená ještě předtím, než jsem vůbec vzala vozík. V duchu jsem si říkala, že to prostě musím nějak odbýt. Vzala jsem si seznam, chytila vozík a snažila se projít obchodem co nejrychleji. Jenže všude stáli lidi napříč uličkami, vozíky napůl opuštěné, samé zastavování. Už po pár minutách jsem cítila, jak mi leze na nervy každý další člověk, co se zastaví uprostřed cesty. Říkala jsem si: vydrž, prostě to rychle odtrpíš a pojedeš domů.
Po asi půl hodině jsem se konečně dostala k pokladnám. Tam mě čekalo další kolo – fronty delší než jindy, každá stejně tragická. Zařadila jsem se do jedné, kde se aspoň zdálo, že to trochu odsejpá. Přede mnou košíky narvané až po okraj, nákupy na celý týden. Stáli jsme tam namačkaní, jeden člověk za druhým, skoro nebylo kde se pohnout. Vozíky nalepené na sebe, všichni tak nějak rezignovaně koukali před sebe. Mně už cukaly nervy, ale snažila jsem se zůstat v klidu, ať tam nepůsobím jako hysterka, co nezvládá obyčejnou frontu. Jen jsem tam tak stála, trochu přepnutá, a čekala, až se to konečně pohne.
Fronta, rána do paty a pohled, který nic neříkal
V jednu chvíli se fronta pohnula o kousek dopředu. Udělala jsem ten automatický krok, posunula vozík a snažila se nešlápnout na paty ženské přede mnou. A v tom zezadu rána do paty, tak prudká, že mi to vystřelilo bolestí do celé nohy. Jako by mi někdo tím vozíkem vysekl přímo pod achilovku. Podlomilo se mi koleno a musela jsem se chytit svého vozíku, abych nesjela na zem. Chvíli jsem jen zírala dopředu, jak mi v patě pulzuje bolest, a pak jsem se otočila. Za mnou stál starší pán s vozíkem, tvářil se úplně normálně, jako by se nic nedělo. Žádný vyplašený výraz, žádná snaha něco říct, prostě nic.
Automaticky jsem čekala aspoň jednoduché „promiňte“ nebo nějaký omluvný pohled. Místo toho se na mě jen tak letmo podíval, spíš bokem než přímo, a zkusil s tím vozíkem trochu popojet stranou, jako by mě chtěl objet. Jako kdyby do mě vůbec před chvílí nenajel. V tu chvíli mi fakt ruply nervy. Ta pata mě bolela, byla jsem už celkově vynervovaná z fronty a celý den jsem měla pocit, že jen hasím jednu věc za druhou. Vyjelo to ze mě skoro samo: jestli by si nemohl dávat pozor a že mi fakt bolestivě najel do nohy. Řekla jsem to dost nahlas, rozhodně víc, než jsem původně chtěla. Najednou jsem viděla, jak se lidi kolem začínají otáčet naším směrem.
Když se omluva nedočkáte, ale reakce spustí lavinu
On se najednou probral a začal se bránit. Řekl něco ve smyslu, že jsem se zastavila úplně z ničeho nic a že za to nemůže, že je tu málo místa. Jako by to byla spíš moje vina, že jsem mu v té frontě skočila pod vozík. Já jsem se nadechla a snažila se mluvit klidně, ale ostře. Řekla jsem mu, že fronta popojela úplně normálně a že když už člověk někomu najede do paty, tak se aspoň omluví. Cítila jsem, jak ze mě jde ven celá ta nasranost z celého nákupu, z toho čekání, z toho, jak tam člověk prostě jen stojí a má držet pusu, i když ho někdo zraní. On zrudnul, začal se rozhlížet kolem, jak na něj všichni koukají, a bylo vidět, že mu to je hodně nepříjemné.
Chvilku jsme tam stáli v takovém zvláštním tichu. Lidi kolem dělali, že zase koukají jinam, ale bylo cítit, že to všichni vnímají. On pak bez slova chytil vozík, trochu kostrbatě s ním vycouval z fronty a odtlačil ho stranou k nějakému sloupu. Já jsem jen stála, bolelo mě v patě a sledovala jsem ho koutkem oka. Vzal si tašku, co měl u sebe, a rychlým krokem zamířil směrem k východu. Něco si přitom pro sebe mumlal, ale nerozuměla jsem tomu a ani jsem se nesnažila. Přes sklo jsem pak viděla, jak skoro utíká přes parkoviště k autu a naskakuje dovnitř.
Zůstala jsem ve frontě, nákup ve vozíku, lidi přede mnou zase o kousek popojeli a život šel dál. Já tam ale stála s trochu zvláštním pocitem. Na jednu stranu se mi ulevilo, že jsem se ozvala a nenechala to prostě přejít, jako to někdy dělám. Na druhou stranu jsem si v duchu přehrávala, jak nahlas jsem na něj vystartovala, jak se všichni otočili, a říkala si, jestli jsem to nepřehnala. Jenže pata mě pořád bolela a ta představa, že bych to zase spolkla a dělala, že se nic nestalo, ve mně taky nevyvolávala zrovna dobrý pocit. Tak jsem tam jen mlčky stála a čekala, až se konečně dostanu na řadu.
