Článek
Když si na ten den vzpomenu, vybaví se mi hlavně pocit únavy. Bylo pozdní odpoledne, vracela jsem se z práce a cestou jsem se stavila na poliklinice pro léky na alergii. V lékárně byla fronta jako obvykle, několik starších lidí po vyšetření, pár maminek s dětmi v kočárku nebo za ruku. Postavila jsem se na konec řady, automaticky sáhla po mobilu a začala projíždět zprávy. Nikam jsem extra nespěchala, ale těšila jsem se domů a chtěla mít tu povinnost z krku. Žádné velké drama, jen takový obyčejný všední moment.
Když dobrý skutek narazí na odpor
Po pár minutách přišla k lékárně starší paní s holí. Rozhlížela se, kde je konec fronty, a bylo vidět, že se jí moc nechce stát. Trochu zrychleně dýchala, hned se opírala o zeď, jakmile zastavila. Napadlo mě naprosto samozřejmě, že ji pustím před sebe. Já tam stála s mobilem, po celém dni v kanceláři, ona možná po vyšetření, očividně unavená. Připadalo mi samozřejmé udělat krok zpátky. Oslovila jsem ji, usmála se a řekla něco ve smyslu: „Jestli chcete, pojďte klidně přede mě, já nespěchám.“ Vůbec mě nenapadlo, že by s tím mohl být jakýkoliv problém.
Reakce ale byla úplně jiná, než jakou jsem čekala. Paní se odmlčela, podívala se na mě a trochu se zamračila. Zeptala se: „A proč byste mě jako měla pouštět? Vypadám tak bezmocně?“ Nebylo to vyloženě agresivní, ale bylo v tom něco dotčeného. V tu chvíli jsem zrudla a cítila se, jako bych udělala něco nevhodného. Hned mě napadlo, že to možná opravdu znělo, jako že ji lituju nebo že ji vidím jen jako „chudinku s holí“. Začala jsem se rychle omlouvat a koktat, že jsem to myslela jen kvůli té frontě, ne kvůli tomu, jak vypadá nebo co zvládne. Bylo mi trapně, až mi vyschlo v krku.
Za holí je příběh, ne nálepka
Paní si povzdechla a trochu změnila tón. Řekla, že se jí poslední roky pořád někdo ptá, jestli nechce sednout, pomoci s taškou, nebo ji pouští dopředu, a že má někdy pocit, jako by už patřila do jiné kategorie lidí. „Jako byste mě všichni viděli jen přes ten věk,“ dodala. Nebylo v tom naštvání, spíš únava. Došlo mi, že to má asi dlouhodobě těžké a že moje jinak obyčejná nabídka jí jen znovu připomněla něco, co v sobě řeší. Opatrně jsem přikývla a řekla, že rozumím, že jí to může lézt na nervy, i když to lidi myslí dobře. Připadala jsem si trochu neohrabaně a nejistě.
Fronta se posunula a my stály skoro těsně za sebou, lehce pootočené k sobě. Chvíli bylo ticho, během kterého jsem váhala, jestli konverzaci radši neukončit. Pak ale paní trochu změkčila výraz a řekla, že si váží toho, že jsem ji chtěla pustit. Jen že už je na ty nabídky přecitlivělá a těžko snáší, když ji někdo definuje jen tím, kolik jí je. Dodala, že celý život pracovala ve zdravotnictví a bývala to ona, kdo pomáhal ostatním, běhala po oddělení a organizovala věci. „A teď jsem prostě pro všechny ta stará paní,“ prohodila. V tu chvíli mi došlo, že přede mnou nestojí anonymní babička ve frontě, ale někdo, kdo má za sebou celé roky práce a zodpovědnosti a teď se učí žít v jiné pozici.
Pomoc jako volba, ne povinnost
Když se fronta zase posunula, byla na řadě nejdřív ona. Vzala si své léky, igelitku si povytáhla na zápěstí a pomalu mířila ke dveřím. U východu se na mě ještě otočila a mávla rukou. Řekla něco jako: „Jste hodná, já jen to se stářím nemám pořád srovnané.“ Tentokrát se usmála i očima. Usmála jsem se zpátky a popřála jí hezký den, ale už bez toho vnitřního pocitu, že jí musím za každou cenu pomoct. Spíš jsem měla chuť ji jen nechat být, tak jak sama potřebuje. Cestou z lékárny jsem si uvědomila, jak rychle si v hlavě lidi zařazuju podle věku nebo vzhledu, aniž bych to tak chtěla.
Domů jsem přišla pořád s takovým lehce rozpačitým pocitem. Můj „dobrý skutek“ nevypadal tak idylicky, jak jsem si v první vteřině představovala. Zároveň jsem ale byla ráda, že mi paní řekla narovinu, jak to vnímá. Přimělo mě to přemýšlet nad tím, jak pomoc nabízím. Došlo mi, že příště možná bude lepší se nejdřív zeptat: „Chcete, abych vás pustila?“ nebo „Potřebujete pomoct?“ místo toho, abych automaticky rozhodla za druhého, co je pro něj lepší. Na ten krátký moment v lékárně si dodnes vzpomenu jako na připomínku, že i dobře míněná slušnost může v někom vyvolat úplně jiný pocit, než jaký čekám. A že je někdy důležitější dát druhému možnost volby, než mít sama pocit, že jsem se zachovala správně.
