Článek
Ráno sedím u kuchyňského stolu, přede mnou krabičky s léky, ze kterých beru poslední tablety. Vyndám z kabelky průvodku k eReceptu od praktika a vedle si rozložím peněženku. Počítám, kolik mi zbude do konce měsíce po nájmu a školním obědě pro syna. V hlavě si přehrávám částky, odhaduju doplatky, snažím se to nějak poskládat. Přesvědčuju sama sebe, že to nějak složím, že to takhle počítám každý měsíc a zatím jsem to vždycky zvládla. Jenže někde vzadu už vím, že tenhle měsíc je horší. Nakonec si vezmu papír s kódem, občanku, peněženku a jdu. Léky prostě vysadit nemůžu.
Cesta od kuchyňského stolu k pultu
Cestou do lékárny jdu radši pěšky, abych neutrácela za jízdenku. V mobilu zkontroluju zůstatek na účtu, jen tak pro jistotu, i když moc nevěřím, že tam mezitím přibyly peníze. Vybírám si tu „levnější“ lékárnu kousek od náměstí, kde jsem jednou zaslechla, že mají nižší doplatky. Před vchodem se na chvíli zastavím a dělám, že si čtu otevírací dobu, ale ve skutečnosti jen sbírám odvahu. V hlavě mi běží: tak prostě zaplatíš, vezmeš to nejdůležitější a pak se nějak uskromníš. Nakonec vejdu dovnitř, zařadím se do krátké fronty a svírám recept tak pevně, až se mi zpotí ruce.
Když na mě přijde řada, podám papír přes pult a snažím se působit normálně, jako kdyby šlo o běžný nákup. Lékárnice si vezme průvodku, něco ťuká do počítače a rutinně se zeptá na kartičku pojišťovny. Podám jí ji a sleduju, jak ze skříněk bere krabičky, jejichž názvy už znám skoro nazpaměť. Všechno působí úplně obyčejně, žádné drama, jen další člověk v řadě. Chvíli stojím v tichu, slyším jen cvakání klávesnice. A pak se na monitoru objeví částka a ona ji nahlas řekne.
Když z částky na monitoru tuhne krev
Je to víc, než jsem čekala. V tu chvíli cítím, jak mi zrudne obličej a začne mi být horko. Vím, že tolik u sebe nemám. Automaticky sahám do peněženky a přepočítávám bankovky, i když vím, že tam žádné další nepřibyly. Hlavou mi běží jen „to nedám, to prostě nedám“. Nejistě se nadechnu a zkusím říct, jestli by nešlo vzít zatím jen něco. Že bych si vzala jen léky na tlak a inhalátor třeba až příště. Lékárnice klidným hlasem odpoví, že to samozřejmě jde, ale že by mě to ve výsledku vyšlo dráž a nesedělo by to s dávkováním, jak mi to nastavila doktorka. Žádný tlak, jen vysvětlení. Ale mně v tu chvíli dochází, že ani to „zatím jen něco“ mi tu situaci nevyřeší.
Dojde mi, že na to prostě nemám. Začne se mi třást hlas a začnu koktat něco o tom, že jsem si zapomněla kartu, že ať to nechá být, že přijdu jindy. Slyším sama sebe a vím, jak průhledně to zní, ale v té chvíli mě nenapadne nic jiného. Zvednu k ní oči a setkáme se pohledem, který mě na chvíli úplně vyvede z míry. Vidím v něm, že mi nejspíš moc nevěří, ale zároveň z něj cítím pochopení. Žádné povytažené obočí, žádný posměch, spíš tiché „vím, o co jde, ale taky s tím nic moc neudělám“. Jen krátce řekne, že to tedy stornuje, vezme recept ze stolu a pomalu mi ho podá zpátky přes pult.
Stud, fronta za zády a rychlý ústup
Vezmu si ho a najednou se strašně stydím, že tu částku nezaplatím. Lékárnice tiše řekne, že až budu chtít, mám se zastavit, že recept je platný ještě pár týdnů. Neptá se na detaily, nijak to nerozmazává. Jen mi dá prostor rychle odejít. Já sotva kývnu, zastrčím papír do kabelky a snažím se co nejrychleji dojít ke dveřím. Cítím na zádech pohledy ostatních lidí ve frontě, nebo si to aspoň myslím. Venku se zastavím, opřu se o zeď a párkrát se zhluboka nadechnu. Snažím se nerozbrečet, protože je teprve dopoledne a já mám před sebou ještě celý den.
Cestou domů si v hlavě pořád dokola přehrávám ten krátký moment, kdy jsme si s lékárnicí podívaly do očí. Uvědomuju si, jak strašně trapně jsem se cítila. A jak mi díky jejímu klidnému pohledu bylo zároveň trochu líp, ale zároveň ještě víc nepříjemně. Dochází mi, že tohle už není jen „horší měsíc“, který nějak vyřeším tím, že si nekoupím nové boty nebo odložím něco jiného. Jsem ve stavu, kdy si nemůžu dovolit ani léky, bez kterých se neobejdu. Doma pak zase sedím u stolu, recept přede mnou, a přemýšlím, komu zavolat a jak si o pomoc říct, i když je mi to strašně nepříjemné. Ten krátký moment v lékárně mi ale stačil k tomu, abych si přiznala, že sama to dál nezvládnu. Že budu muset napsat doktorce kvůli levnější variantě, zjistit, jestli existuje nějaký příspěvek, a asi se ozvat i na úřad. Není mi z toho dobře, ale poprvé mám pocit, že aspoň vím, že takhle už to dál nejde dělat, spoléhat na to, že „to nějak vyjde“.
