Článek
Sedím na tvrdé plastové židli na chodbě interny, je poledne a já mám pocit, že jsem tu už půl dne. Ve skutečnosti to jsou asi dvě hodiny, ale kvůli potížím, kvůli nimž tu vůbec jsem, nespím pořádně už měsíc, takže mě všechno rychleji vyčerpá. Vzduch je těžký, všechno páchne dezinfekcí a starým linem. Záda mě bolí z toho věčného sezení, nohy mám ztuhlé. V hlavě si pořád dokola opakuju, že to určitě nic nebude, že jen zjistí, že jsem přetažená. Hned vzápětí se ale leknu, že mi najdou něco vážného, co mi už dávno unikalo. Připomínám si, že jsem dospělá a rozumná, ale uvnitř jsem spíš dítě, které má strach. Dívám se na dveře ordinace a snažím se soustředit na tiché pípání nějakého přístroje na chodbě, jen abych nemusela poslouchat vlastní myšlenky.
Pootevřené dveře a zakázané informace
Dveře ordinace zůstaly po předchozím pacientovi trochu pootevřené, asi kvůli vedru. Nejdřív si toho skoro nevšímám, v nemocnici je vždycky nějaký hluk. Slyším šum hlasů, šoupání židle, cinknutí nástrojů. Pak ale zaslechnu svoje příjmení a úplně ztuhnu. Dojde mi, že tam uvnitř právě teď lékař diktuje sestře nález z mých výsledků. Chvíli váhám, jestli bych neměla vstát a sednout si o pár metrů dál, abych je neslyšela. Přijde mi to nepatřičné, jako bych špehovala. Jenže v tu chvíli vím, že nedokážu odejít, když se konečně dozvídám, co se se mnou děje. Sedím tam, dívám se do země a snažím se dýchat tišeji, jako by mě mohli slyšet.
Slyším suchý lékařský hlas, jak vyjmenovává čísla a termíny, kterým nerozumím. Něco o laboratorních hodnotách, pak ultrazvuk, pak pauza. Nakonec řekne, že nález je „na hraně normy“ a „odpovídá spíš psychosomatickým potížím“. Chvíli nic a pak se zasměje. Polohlasem pronese něco jako: „Typická vystresovaná třicátnice, co potřebuje papír na neschopenku.“ Ta věta mě nečekaně zasáhne. Je mi z ní těžko od žaludku. Zrudnu studem, i když kolem mě nikdo nesedí a nikdo neví, co jsem právě slyšela. Najednou mám pocit, že jsem jen hysterka, která si všechno přifukuje a zbytečně obtěžuje. V hlavě mi naskočí všechny situace, kdy jsem si poslední dobou říkala, jestli už to opravdu není „jen v hlavě“.
Když potřebuješ pomoc od člověka za dveřmi
Napadne mě, že bych se prostě zvedla a odešla. Nemusela bych tomu člověku, který si ze mě před chvílí dělal vtípky, koukat do očí. Jenže vím, že to neudělám. Potřebuju pomoc, protože takhle už to dál nejde, a jinou možnost teď nemám. Hlavou mi běží, jestli to opravdu nepřeháním. Jestli si za spoustu potíží nemůžu sama tím, jak jsem poslední roky přepnutá, pořád v práci, pořád v napětí. Zároveň mě ale strašně štve, že se o mně baví tímhle tónem, aniž by mě znal, viděl, slyšel. Neví nic o tom, jak jsem poslední týdny ráno vstávala s pocitem, že mi praskne břicho, ani o tom, kolikrát jsem si říkala, že k doktorovi nejdu, protože přece nechci obtěžovat. Sedím tam strnule, poslouchám, jak se uvnitř domlouvají na další kontrole, a cítím, jak se ve mně střídá stud, vztek i zklamání.
Když se konečně otevřou dveře a sestra zavolá moje jméno, zvednu se a dojdu do ordinace s pocitem, že tam vstupuju jako úplně jiný člověk, než jakého si asi představují. Lékař se na mě usměje, jako by se nic nestalo. Mluví najednou jemně, vysvětluje, že mám „mírně zvýšené hodnoty“ a že podle něj jde „pravděpodobně o funkční poruchu“. Žádné vtípky, žádné shazování. Slyším rozdíl mezi tím, co říká mně, a tím, co říkal před chvílí. A v tu chvíli si řeknu, že tentokrát nebudu jen poslušně kývat hlavou a souhlasit s každou větou. Začnu se víc ptát. Chci vědět, co přesně znamená „na hraně normy“, proč si myslí, že je to psychosomatické, jestli by nešlo udělat ještě jedno vyšetření. Vidím, jak se na chvíli zarazí, vezme znovu do ruky mou kartu a začne v ní listovat pečlivěji, než asi původně plánoval.
Dvě verze téhož lékaře v jedné ordinaci
Vyšetření navíc mi nenabídne, to je rychle jasné. Ale najednou mi mnohem podrobněji vysvětluje, co v nálezu vidí, jak dlouho to chce sledovat, co mám pozorovat sama na sobě. Mluví konkrétněji, méně zlehčujícím tónem. Na konci vezme razítko a napíše doporučení na gastroenterologii, které předtím ani slovem nezmínil. Uvědomím si, že kdybych se nezeptala a jen kývala, nejspíš bych z ordinace odešla s větou „zkuste se zklidnit“ a bez dalšího řešení. Když vycházím ven, pořád jsem rozklepaná. Nejen z toho, co jsem předtím slyšela za dveřmi, ale i z toho, jak moc se liší „řeč pro mě“ a „řeč o mně“. V čekárně si ještě na chvíli sednu, dívám se na papíry v ruce a zhluboka dýchám. Postupně mi dochází, že ty věty za dveřmi sice nebyly určené mně, ale hodně mě ovlivnily v tom, jak se na to dívám.
Cestou domů v tramvaji mám nález a doporučení založené v tašce, ale víc než čísla mi v hlavě zní ta krátká poznámka o vystresované třicátnici. Do té doby jsem brala doktory jako poslední autoritu. Když něco řeknou, tak to tak je. Moc jsem se neptala, spíš jsem se snažila nezdržovat a být ta „hodná pacientka“. Teď ve mně zůstává nepříjemný pocit, ale zároveň i jasné přesvědčení, že jestli má mít někdo poslední slovo o mém těle, jsem to hlavně já. Že se musím ptát, i když u toho vypadám protivně nebo přecitlivěle. V hlavě si skládám, co udělám příště. Že si zkusím najít jiného lékaře, že si vezmu s sebou někoho blízkého, že si otázky napíšu předem. A že to, co jsem omylem zaslechla na chodbě interny, pro mě možná bylo důležitější než samotná diagnóza. Protože od té chvíle už před doktorem nesedím jen jako někdo, komu se něco děje, ale jako někdo, kdo má právo vědět a mluvit do toho.
