Článek
Když jsem to odpoledne vystoupila z tramvaje, měla jsem v hlavě jen seznam úkolů. Z práce jsem byla vyčerpaná, trochu přepnutá a cestou domů jsem se zastavila v malém supermarketu u zastávky, abych rychle něco koupila na večeři. Doufala jsem, že to vezmu „na otočku“, ale uvnitř bylo víc lidí, než jsem čekala. U pokladen fronty, v uličkách se pletly košíky, klasická špička. S povzdechem jsem si vzala košík, obešla regály, naházela dovnitř těstoviny, omáčku, jogurty a pár dalších věcí. Hlavou mi běželo, co ještě musím doma udělat, komu napsat, co nezapomenout do práce. Nakonec jsem se zařadila do jedné z kratších front a snažila se přepnout do módu „ještě to chvíli vydrž“.
Vteřina váhání, která změnila frontu
Chvíli po mně si do stejné fronty stoupl starší pán. V jedné ruce hůl, v druhé taška a k tomu jen pár drobností na večeři, bez košíku. Viděla jsem, jak si to všechno přehmatává, taška mu padala z ruky, snažil se to nějak udržet pohromadě a zároveň se moc nezdržovat. Přešlapoval za mnou a rozhlížel se, jestli se fronta pohne. V hlavě mi naskočila první myšlenka: „Já ale taky spěchám.“ Hned za ní druhá: „Fakt ho necháš stát za sebou s těma dvěma věcma?“ Chvilku jsem to v sobě převalovala a pak jsem se otočila, jestli nechce jít přede mě, že já nespěchám. Věděla jsem, že si trochu vymýšlím, ale nechtěla jsem, aby to znělo, že mu dělám nějakou laskavost „přes zuby“.
Podíval se na mě tak překvapeně, až mi to bylo skoro nepříjemné. Jako by čekal, že si dělám legraci, nebo že to hned vezmu zpátky. Asi třikrát se mě ujistil, jestli mi to opravdu nevadí. Jen jsem kývla, udělala krok dozadu a nechala ho projít. Cítila jsem za zády pohledy lidí, kteří možná spíš chtěli, aby se fronta prostě pohnula dopředu a nikdo v ní nezačal něco přeskupovat. Pán měl trochu nejisté, trhané pohyby a chvíli mu trvalo, než z ruky na pás vyskládal ty svoje věci. Jedna jogurtová krabička mu přitom spadla na zem, tak jsem se automaticky sehla a podala mu ji, aby se s tou holí nemusel ohýbat. Udělala jsem to naprosto samozřejmě, spíš jako reflex, než že bych měla pocit, že dělám něco výjimečného.
Když obyčejná pomoc působí jako výjimka
Když přišla řada na něj, u pokladny se trochu ztratil v tom, kolik má vlastně platit. Pokladní řekla částku, on přimhouřil oči na displej a začal lovit v kapse drobné. Mince mu padaly z ruky, některé skončily na pultíku, některé na zemi. Chvilku se s tím trápil, pak si povzdechl, drobné zase shrnul do dlaně a schoval je zpátky. Nakonec vytáhl peněženku s kartou. Než se stihl přesunout k terminálu, nabídla jsem se, že mu mezitím naskládám nákup do tašky, ať nemusí dělat všechno najednou. Přikývl a bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo. Pokladní po mně jen krátce koukla, neutrálně poděkovala a jela dál. Měla svoji práci, plný pás, žádné velké reakce. Já si při tom balení vzpomněla na svého dědu a úplně samozřejmě mě napadlo, že kdyby tam stál on, doufala bych, že se k němu někdo zachová podobně.
Když bylo zaplaceno a věci v tašce, pán se ke mně otočil. Najednou nevypadal nejistě, spíš rozpačitě. Začal mi děkovat takovým způsobem, že mi to bylo skoro až moc. Opakoval, že jsem byla hrozně hodná, a pak mezi řečí řekl, že „takhle milý už na něj dlouho nikdo nebyl“. Dodal, že je spíš zvyklý na to, že na něj lidé ve frontě syčí, že zdržuje a že má přijít, až si to rozmyslí. Ta věta mě úplně zastavila. Do té chvíle jsem všechno brala jako naprostou samozřejmost, něco, o čem se ani nepřemýšlí. Najednou mi došlo, že pro něj to tak samozřejmé není. Zmohla jsem se jen na úsměv a na to, že o nic nešlo, a popřála mu hezký den. Ale ještě než jsem došla ke dveřím, začala jsem o tom přemýšlet.
Proč si tyhle minuty chci pamatovat
Když jsem vyšla z obchodu a šla na tramvaj, původní spěch mě přešel. Místo toho jsem přemýšlela nad tím, jak málo stačilo, aby byl ten pán skoro dojatý. Vzpomněla jsem si na všechny ty situace, kdy jsem sama stála ve frontě a nadávala si v duchu na „pomalé důchodce“, kteří zdržují, a já přece mám tolik práce. Nebylo jich málo. Trochu jsem se za sebe styděla a zároveň mě potěšilo, že jsem tentokrát zareagovala jinak. Cestou domů jsem si v hlavě pořád přehrávala jeho větu o tom, že na něj lidi ve frontě syčí, a říkala jsem si, že bych na taková „obyčejná“ gesta měla víc myslet. Ne jako velké předsevzetí, spíš jako připomínku, že minuty navíc mi většinou nic nevezmou.
Večer jsem to mezi řečí vyprávěla partnerovi u večeře a všimla jsem si, že o tom mluvím mnohem déle, než by odpovídalo „pár minutám v supermarketu“. Došlo mi, že mě víc než samotná situace zasáhlo to, jak moc je pro někoho výjimkou, když se k němu někdo chová normálně slušně. Partner jen pokýval hlavou, řekl něco ve smyslu, že to je hezké, a šli jsme řešit jiné věci. Já si ale v duchu slíbila, že se budu snažit lidi kolem sebe tolik nepřehlížet. Když jsem šla spát, pořád jsem měla před očima, jak se na mě ten pán u kasy díval, trochu zaskočeně a vděčně zároveň. A říkala jsem si, že možná i tyhle úplně obyčejné minuty mají větší význam, než jsem si doteď připouštěla.
