Článek
Když jdeme s dcerou po škole na nákup, je to náš malý rituál. Ona si cestou vypráví, co se stalo ve škole, já v hlavě projíždím, co je potřeba koupit a kolik si můžu dovolit utratit. Ten den byl konec měsíce a já jsem už před odchodem z bytu koukla do mobilního bankovnictví. Věděla jsem, že nás čeká nájem, zálohy a platba za její kroužek. V hlavě jsem měla konkrétní částku, přes kterou prostě nesmím jít. V obchodě jsme rovnou zamířily k potravinám. Brala jsem jen to, co opravdu potřebujeme – mléko, chleba, nějaké levnější maso na večeři, ovoce a věci na svačiny. Dcera okolo pobíhala, ukazovala na jogurty s obrázky, barevné pitíčko, samolepky u pokladny. U každé věci mi řekla „tohle bych chtěla“ a já jsem jí opatrně připomínala, že dneska bereme jen to, co je nutné.
Když dítě uvidí vaše tajné škrty
V jednu chvíli jsem se uprostřed uličky přistihla, že jsem stejně pár věcí přihodila navíc. Nějaký dražší sýr, který mám ráda, instantní kávu v akci, čokoládu, kterou jsem chtěla mít večer k seriálu. Najednou mě napadlo, že když to nechám všechno v košíku, nejspíš budu muset sáhnout do malé rezervy, kterou si schovávám právě na časy, kdy se něco pokazí nebo kdy přijde nějaký nečekaný výdaj. Zastavila jsem se a začala v hlavě odhadovat ceny. Už jen orientačně mi bylo jasné, že to nevyjde. Stála jsem tam mezi regály, košík napůl plný, a začala jsem v hlavě zase počítat. Co se dá ještě oželet, co je zbytné a co ne.
Rozhodla jsem se, že část věcí zase vrátím. Chtěla jsem to udělat tak, aby to nepůsobilo trapně, aby to nikdo moc neviděl. Vzala jsem ten sýr a nenápadně ho položila zpátky do regálu. O kousek dál čokoládu. Vypadalo to, jako bych si to jen rozmyslela. Jenže moje dcera stála vedle mě a celou dobu mě pozorovala. Všimla si, že věci z košíku nezmizely proto, že bych našla lepší variantu, ale proto, že je úplně odkládám pryč. Chvíli nic neříkala, jen se dívala, jak to dělám. A pak se najednou nahlas zeptala: „Mami, my nemáme peníze?“ Bylo to docela slyšet a mně v tu chvíli nebylo dobře. Najednou jsem si silně uvědomovala všechny lidi kolem, i když nás možná nikdo neposlouchal.
Jak vysvětlit dítěti, že peníze nejsou nekonečné
Na okamžik jsem se zarazila. V hlavě mi naskočilo hned několik odpovědí, které by byly jednodušší. Mohla jsem říct, že jsem si to jen rozmyslela, že dneska na sýr nemám chuť, že čokoládu nechci, protože držím dietu. Bylo by to rychlé a možná by to prošlo. Jenže mně v tu chvíli došlo, že by to bylo jen odkládání vysvětlení na později. Dcera je už dost velká na to, aby viděla, že něco nehraje. Nechtěla jsem z toho dělat drama, ale ani předstírat, že se nic neděje. Naklonila jsem se k ní blíž a tiše jsem jí řekla, že peníze máme, ale že si je musíme hlídat, aby nám vystačily na všechno, co je důležité. Podívala se na mě takovým tím dospělejším pohledem a zeptala se: „A je důležitější nájem než ten sýr?“
V tu chvíli jsem se na chvíli zarazila, abych to řekla jednoduše a srozumitelně. Vysvětlila jsem jí, že nájem znamená, že máme kde bydlet, že máme svůj pokoj, svou postel, své věci. A že ten sýr je fajn, ale že bez něj se dneska obejdeme, zatímco bez placení nájmu ne. Přidala jsem k tomu i to, že díky tomu, že teď ušetříme na těchhle maličkostech, budu mít jistotu, že zaplatím i její kroužek, na který chodí ráda a o který bych nerada přišla jen kvůli tomu, že jsem si dopřála něco pro sebe. Mluvila jsem tiše, cítila jsem u toho směs studu a bezmoci, ale zároveň jsem nechtěla, aby měla pocit, že je něco špatně s námi jako s rodinou. Chvíli mlčela, koukala do košíku a pak řekla, že ten sýr počká, že hlavně nechce přijít o kroužek.
O pokladně, úlevě a těžkých otázkách
Ulevilo se mi, ale zároveň mě trochu zasáhlo, jak rychle se s tím smířila. Měla radost z úplně obyčejných věcí, které jsme v košíku nechali – jogurty bez obrázků, jablka, rohlíky. Na pokladně jsem si dávala velký pozor na to, co pokládám na pás. V hlavě jsem kontrolovala jednotlivé položky, sledovala displej s částkou, jak naskakuje. Když se číslo zastavilo, spadlo přibližně tam, kde jsem ho čekala. Vnitřně jsem si oddechla, že to tentokrát vyšlo bez nepříjemného přepisování položek u pokladny nebo sahání po kreditce, kterou se snažím nechávat jako krajní možnost.
Cestou domů se dcera k celé věci ještě několikrát vrátila. Ptala se, jestli je to normální, že někdy musíme něco vrátit, že si to nemůžeme koupit hned. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to tak má spousta lidí, jen se o tom moc nahlas nemluví. Řekla jsem jí, že to neznamená, že jsme chudí, ale že prostě nemůžeme mít všechno hned a najednou. Že někdy si člověk musí vybrat, co je důležitější, a že to děláme proto, abychom se vyhnuli větším problémům později. Zdálo se, že to bere, ale cítila jsem, že jí v hlavě naskakují další otázky, které třeba přijde čas řešit později.
Proč s dcerou začnu mluvit o penězích jinak
Večer, když usnula, jsem si sedla k počítači, otevřela účty a prošla si to celé ještě jednou. Pořád stejné položky, stejné přepočítávání, jen tentokrát jsem u toho měla v hlavě její otázku v uličce mezi regály. Uvědomila jsem si, že doteď jsem se jí snažila starosti s penězi co nejvíc schovat, aby měla pocit bezpečí. Po tomhle zážitku mi ale došlo, že úplně mimo realitu ji držet stejně nemůžu. V duchu jsem si slíbila, že s ní o penězích budu mluvit víc otevřeně, ale tak, aby se nezačala bát, že se něco hrozného stane. Aby pochopila, že hlídat si peníze není ostuda, ale součást běžného života. A že i když si někdy musíme něco odpustit, neznamená to, že jí nechci dopřát to důležité.
