Článek
Když o tom zpětně přemýšlím, všechno to začalo docela obyčejně. Byla sobota dopoledne, únor, všichni jsme byli doma. Z kuchyně se najednou ozývalo bouchání dvířek a tátovo nadávání. Hledal obálku s dvaceti tisíci, které měl připravené na opravu auta. Věděla jsem, že ji má schovanou v horní polici kredence, kam jsme jako děti nesměli sahat, a i když jsme dávno dospělí, pořád o ní mluvil jako o „zakázané“. Když ji nenašel, svolal nás do obýváku a začal výslech, kdo kdy v té skříňce něco hledal. V tu chvíli mi to přišlo nepříjemné a trapné, ale pořád jsem si myslela, že se ta obálka někde najde a půjdeme dál.
Když se z obálky stane rodinný soud
Docela rychle se ale ukázalo, že to tak jednoduché nebude. Před dvěma týdny jsem rodiče prosila o půjčku na splacení kreditky a oni mi ji odmítli dát. Teď to táta připomněl a máma k tomu dodala, že jsem kdysi „zapomněla“ vrátit peníze z rodinné peněženky. Najednou to všem začalo dávat smysl. Viděla jsem, jak na mě oba koukají jinak než na bratra, který seděl v koutě a radši nic neříkal. Snažila jsem se vysvětlit, že jsem se té skříňky ani nedotkla, že o těch penězích vím jen proto, že tam byly roky na stejném místě. Nikdo se ale neptal, jestli tam brácha něco nehledal. Táta jen řekl, že mě „nemůže z ničeho obvinit“, ale že si mám uvědomit, jak to celé vypadá. To byla věta, která se mi pak pořád vracela.
Další dny doma začaly být zvláštní. Nebyly žádné otevřené hádky, spíš tam panovalo napjaté ticho. Máma mi přestala nechávat peníze na nákup na lince, radši chodila sama nebo posílala bráchu. Táta si začal zamykat pokoj, peněženku nosil i po bytě a odkládal ji tak, aby na ni viděl. Kdykoli někdo vytáhl bankovky, měla jsem pocit, že mě sledují. Začala jsem trávit víc času v práci nebo u kamarádky, protože doma mi nebylo dobře. Jednou jsem přišla do pokoje a poznala, že mi někdo přerovnal šuplíky. Nic nechybělo, ale bylo jasné, že tam někdo něco hledal. V tu chvíli mi došlo, že mi opravdu nevěří, že ve mně vidí člověka, který by ukradl rodině peníze a ještě o tom mlčel.
Rozhovor s mámou a přiznání bratra
Po pár dnech toho napětí jsem se to s mámou pokusila probrat. Sedla jsem si k ní v kuchyni, když si dělala čaj, a znovu jí řekla, že jsem ty peníze nevzala. Řekla jsem jí, že mě bolí, že je vůbec napadlo mě podezírat. Máma si povzdechla a řekla, že „jiné vysvětlení nevidí“ a že kdybych jim v minulosti nelhala o svých dluzích, nenapadlo by je to. V tu chvíli jsem se cítila úplně sama, i když seděla metr ode mě. Došlo mi, že pro ni to celé zapadá do představy, kterou si o mně za roky udělala. Začala jsem si psát, kolik si vydělám a kolik utratím, ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Potřebovala jsem vidět černé na bílém, že se snažím chovat jinak, i když to doma nikdo nevidí.
Asi po měsíci takové atmosféry auto pořád stálo neopravené před domem a táta byl čím dál podrážděnější. Já už byla v režimu, že doma jen přespávám a moc nemluvím. Jednou večer jsem odemykala dveře a z obýváku slyšela mámin pláč a zvýšené hlasy. Vešla jsem dovnitř a brácha seděl u stolu, rudý v obličeji, před sebou pomačkanou prázdnou obálku. Mezi vzlyky se přiznával, že si peníze vzal na zaplacení dluhů za online hry, že si myslel, že to do výplaty z brigády vrátí, ale nevyšlo mu to. Říkal, že když viděl, jak se to doma stočilo proti mně, neměl odvahu přijít s pravdou dřív. Táta byl vzteky bez sebe, ale zároveň bylo vidět, jak silně ho ta informace zasáhla. Najednou bylo jasné, že celý měsíc obviňovali špatného člověka.
Ten večer za mnou rodiče přišli do pokoje. Máma se rozbrečela a omlouvala se, že mě podezírali a prohledávali mi věci, že ji nenapadlo, že by to mohl být brácha. Táta nejistě přiznal, že mě soudil podle minulosti, podle mých dluhů a starých lží. Čekala jsem, že v tu chvíli ucítím nějakou úlevu nebo zadostiučinění, ale spíš jsem byla strašně unavená. Řekla jsem jim, že chápu, proč je to napadlo, ale že se mezi námi něco změnilo. Že mi bude chvíli trvat, než jim zase úplně uvěřím. Nehádali se, jen přikývli. Od té doby se u nás doma o penězích mluví víc otevřeně a brácha se svými dluhy přestal dělat tajnosti. Přesto mě pokaždé, když se doma něco hledá nebo ztratí, na vteřinu zamrazí. V té krátké chvíli mám strach, jestli na mě zase nespadne podezření, ze kterého jsem se jednou jen těžko dostávala.
