Článek
Když jsme s kamarádkou v pátek odpoledne dorazily do wellness, byly jsme obě úplně vyřízené. Celý týden v práci, spousta povinností, já ještě nevyspaná. Shodly jsme se, že chceme jen ležet, mlčet a na nic nemyslet. Hned u recepce nám ale paní zdůraznila, že v tiché zóně se opravdu nemluví, že se tam chodí jen odpočívat. Všude visely cedule s vykřičníky a prosbou o naprostý klid. Najednou jsem byla nervózní, protože jsem měla strach, abych neudělala jedinou chybu. Kamarádka zůstala na lehátku, schoulená v županu, a já jsem si řekla, že si na chvíli sednu do malé vířivky v rohu, ať si to užiju.
Tajemné tlačítko uprostřed nuceného ticha
V místnosti panovalo takové to nucené ticho. Nikdo si neodkašlal, nikdo nešustil časopisem, jen bylo slyšet šum klimatizace a občasné tiché šplouchnutí vody. Sedla jsem si do vířivky a čekala, že mě obklopí bubliny, ale voda byla úplně klidná, jen vlažná, bez jakéhokoli efektu. Přišlo mi to trochu škoda, když už tam sedím po takovém týdnu. U lokte jsem si všimla velkého stříbrného tlačítka na okraji bazénku, bez jakéhokoli popisku, jen se symbolem vlnky. Napadlo mě, že to asi bude na jemné bublinky nebo světýlka uvnitř. V tichu jsem se na to chvíli dívala a říkala si, že přece není nic špatného na tom, když si pustím funkci vířivky.
Nakonec jsem tlačítko lehce zmáčkla. Nic se nestalo. Tak jsem ho po chvilce zmáčkla znovu, tentokrát jsem ho stiskla na delší dobu a silněji, jak člověk prostě dělá, když technika nereaguje. V tu chvíli se ale všechno spustilo najednou. V celé místnosti se najednou rozsvítila barevná podvodní světla, a nejen v mé vířivce, ale i v těch kolem. Začaly hučet trysky, spustil se nějaký masážní vodopád z rohu a tiché šumění se během vteřiny změnilo v hlasitou kulisu, která zaplnila místnost. Všichni lidé na lehátkách sebou trhli, několik hlav se prudce otočilo směrem ke mně. V tu chvíli mi došlo, že jsem nejspíš zmáčkla nějaké centrální tlačítko pro celou zónu, a ne jen nevinné bublinky.
Když jedno zmáčknutí spustí světla i vodopád
Strašně jsem se začervenala. První reflex byl to hned vypnout, ať ten hluk skončí. Začala jsem rychle mačkat to stejné tlačítko znovu a znovu v naději, že to zase vypnu. Jenže systém měl zjevně nějaké zpoždění nebo jinou logiku a vůbec na to nereagoval. V panice jsem sáhla ještě po druhém, menším tlačítku kousek vedle, v naději, že to bude stop nebo něco takového. Jenže to naopak spustilo další trysku, která vytryskla přímo vzhůru a vyšplíchla vodu ven z vířivky. Ta dopadla na nohy pána na lehátku naproti mně. Pán se polekaně zavrtnil a vydal takový krátký, přerušený zvuk, což mě vyděsilo ještě víc, ale v zápětí se začal smát. Jeho smích přerušil to napjaté, umělé ticho.
Jakmile jsem viděla, že se směje on, trochu se mi ulevilo. Lidi kolem se začali uchechtávat, někdo si zakryl pusu, někdo zakroutil hlavou, ale bylo vidět, že se spíš baví než zlobí. Slyšela jsem, jak někdo šeptem prohodil něco ve smyslu, že jsem jim aspoň připravila program. Po chvíli přišel pán z personálu, vůbec nevypadal naštvaně, spíš pobaveně, a v klidu šel ke zdi, kde stiskl nějaký nenápadný vypínač. Během několika sekund se barevná světla zhasla, trysky přestaly, vodopád utichl a vrátilo se původní ticho. Omluvila jsem se polohlasem, že jsem jen chtěla pustit vířivku a že už na nic sahat nebudu. Na to se několik lidí znovu rozesmálo, tentokrát nahlas, i když se to snažili držet zpátky. Najednou ta přísná atmosféra úplného klidu se uvolnila.
Trapná chvilka, která nakonec uleví všem kolem
Nejradši bych odešla do šatny a už se tam neukazovala, ale zároveň mi bylo jasné, že kdybych hned utekla, připadala bych si ještě trapněji. Tak jsem zůstala sedět ve vířivce, tentokrát v úplně klidné vodě, ruce pevně položené na kolenou, abych už na nic nesahala. Kamarádka na mě z lehátka nenápadně mrkla, zvedla palec a udělala takový výraz ve smyslu „to zvládáš“. Ten její pohled mě uklidnil. Říkala jsem si, že se to prostě stalo a že to tam nikdo nebude řešit ještě za hodinu.
Později, když jsme seděly v odpočívárně a popíjely vodu s citronem, se ke mně naklonila a šeptem mi řekla, že jsem aspoň rozbila ten až moc vážný klid a že to tam předtím působilo spíš jako místo, kde se musí být za každou cenu potichu, než jako prostor na odpočinek. V tu chvíli mi došlo, že má pravdu. Místo, abych se dál trápila tím trapasem, jsem se tomu začala smát taky. Najednou jsem cítila, že se mi ulevilo. Zbytek pobytu jsem si pak užila mnohem víc. Přestala jsem hlídat každý svůj pohyb, tolik jsem neřešila, jestli dělám všechno správně, a opravdu jsem si odpočinula. A kdykoli jsme pak s kamarádkou prošly kolem té vířivky, jen jsme se na sebe podívaly a obě jsme se potichu usmály.
