Článek
Poslední týdny vypadala moje rána skoro stejně. Vstát, kafe do kelímku, rychle na tramvaj a po cestě do práce pořád dokola myslet na náš poslední rozhovor s Martinem. Bylo to pár měsíců poté, co se náš vztah provalil. Řekl mi, že by to „chtěl zkusit urovnat doma“ a že bychom měli dát pauzu. Ve skutečnosti to znamenalo, že jsme se vídali míň, ale pořád si psali. Zůstávalo to mezi námi nevyřešené a já se v tom plácala. Stála jsem v přeplněné tramvaji u dveří, kabelka v jedné ruce, v druhé kelímek, a snažila se tvářit, že jsem v pohodě. Tramvaj zastavila na další zastávce, otevřely se dveře a mezi nastupujícími tvářemi jsem najednou poznala Janu. Jeho manželku.
Když se v tramvaji potkají tváře
Nejdřív jsem si nebyla jistá, jen mi blesklo hlavou, že ty rysy znám. Pak se na mě podívala a v tom krátkém momentu jsem viděla, že mě poznala taky. Na chvíli se mi stáhl žaludek. Napadlo mě, že se otočím k oknu a budu dělat, že se neznáme. Potkaly jsme se jen jednou a vlastně nemusíme nic řešit. Jenže tramvaj byla plná lidí, Jana chvíli stála v uličce, rozhlížela se, a když se uvolnilo jediné místo, bylo přímo naproti mně. Sedla si tam, položila tašku k nohám a já cítila, jak mi srdce buší. Hlavou mi běželo, jestli mám pozdravit, nebo dělat, že se nic neděje, a přitom jsem věděla, že se toho děje hodně.
Ticho nakonec přerušila ona. Řekla takové obyčejné, skoro úřední „dobrý den“, tónem, který by člověk čekal spíš v čekárně u doktora než mezi dvěma ženami, které spojuje nevěra. Pozdravila jsem zpátky, hlas se mi trochu třásl a cítila jsem, jak se mi rozpaluje obličej. Chvíli jsme jen seděly, tramvaj se houpala, lidi nastupovali a vystupovali a já si v hlavě vybavovala naše první setkání. Kavárna nedaleko práce, Jana naproti mně, hrnek čaje, kterého se skoro netkla. Volala mi pár dní poté, co u Martina našla zprávy. Neplakala, spíš působila, jako by fungovala jenom ze zvyku. Tehdy jsme tam spolu řešily, co řekne dětem, co kolegům, aby z toho nebyl ještě větší průšvih. Bylo to absurdní a zároveň velmi konkrétní.
Zdvořilé otázky a všechno nevyřčené mezi námi
Po pár zastávkách se mě tiše zeptala, jak se mám, a jestli pořád dělám „u vás ve firmě“, jak tomu prý říkal Martin. V jejím hlase byla obyčejná zdvořilost, ale bylo jasné, na co se ve skutečnosti ptá – jestli s ním jsem pořád v kontaktu. Řekla jsem, že jo, že tam pořád pracuju, ale že s Martinem teď skoro neděláme, protože má jiné projekty. Částečně to byla pravda, částečně jsem se prostě vyhnula podrobnostem. Viděla jsem, jak se trochu uvolnila.
Pak se rozhovor stočil k úplně neutrálním věcem. Ptala se, jestli jsem byla někde na dovolené, stěžovala si na tramvaje, že poslední dobou jezdí, jak chtějí, zmínila, že v práci má teď stres. Odpovídala jsem a zároveň jsem pořád vnímala, co je mezi námi. To, že proti mně sedí žena, jejíž představu o manželství jsem pomohla rozbít, i když to byl její muž, kdo za mnou přišel jako první. Hlavou mi běželo, jestli se jí mám omluvit. Jestli by to bylo fér, nebo jestli je to jen moje potřeba si ulevit. Představila jsem si, jak jí tam v přeplněné tramvaji říkám „promiňte“, a došlo mi, že by to spíš otevřelo něco, co se ona snaží nějak zvládnout, aby vůbec mohla fungovat. Tak jsem radši jen pečlivě volila slova a vyhýbala se všemu, co by se dotklo Martina.
Děti, lež a rozhodnutí konečně odejít
Najednou sama řekla: „Kluci nic netuší. Pořád si myslí, že táta byl jen víc v práci, když to bylo nejhorší.“ Řekla to klidně, bez výčitek v hlase, spíš jako konstatování faktu. A mě to zasáhlo víc než všechny předchozí věty. Uvědomila jsem si, že naše tajemství nejsou jen zprávy v telefonu, omluvy v kanceláři a domluvený příběh z té kavárny. Jsou to konkrétní děti, kterým se doma vysvětluje, že táta má „hodně práce“. Seděla jsem tam a měla co dělat, abych se nerozplakala, a došlo mi, že tahle lež nás spojuje víc, než bych kdy chtěla. Ona s ní žije doma každý den, já s ní žiju pokaždé, když mi od něj přijde zpráva nebo když se míjíme v kuchyňce u nás ve firmě.
Blížila se moje zastávka, tak jsem se zvedla a vzala kabelku. Chvíli jsem hledala slova a nakonec ze mě vypadlo, že jí chci poděkovat. Konkrétně za to, že tenkrát v kavárně nezačala křičet, i když k tomu měla všechny důvody. Že mě tam neseřvala, neponížila, i když jsem byla ta druhá. Jen mávla rukou a tiše řekla, že by to stejně nejvíc odnesly děti a že se snaží udržet pohromadě aspoň to, co ještě jde. Vystoupila jsem, dveře se zavřely a tramvaj odjela. Stála jsem na chodníku a bylo mi jasné, že takhle dál nechci. Celou cestu do práce jsem si v hlavě znovu vybavovala náš ranní rozhovor a to, co řekla o dětech. Jakmile jsem dorazila do kanceláře, sedla jsem si k počítači a Martinovi napsala krátkou zprávu, že už nechci pokračovat ani potají. Nebylo v tom žádné drama, jen jednoduché rozhodnutí. Bylo mi smutno, že něco končím, ale vedle toho se objevila úleva. Že už nechci být součástí cizího manželství jako někdo, o kom se doma nesmí mluvit.
