Článek
Ráno jsem vstávala s jednou myšlenkou: ať tu prezentaci na poradě nepokazím. V koupelně jsem fungovala úplně mechanicky, kartáček v jedné ruce, v hlavě jsem si opakovala body z prezentace. Když jsem se malovala, už jsem v duchu byla v zasedačce. Všimla jsem si zarudlého pupínku na tváři a bez velkého přemýšlení po něm přejela zelenkavým korektorem. Říkala jsem si jen „to pak zapracuješ“, ale místo toho jsem popadla kabát, kabelku, přehodila přes sebe šálu a vyrazila. Venku bylo chladno, ale nucený spěch na tramvaj mě zahřál.
První zvláštní pohledy v ranní tramvaji
Na zastávku jsem doběhla v poslední chvíli, naskočila do tramvaje těsně před zavíráním dveří a měla pocit malého osobního vítězství. Sedla jsem si k oknu, což je pro mě vždycky malá výhra, a vytáhla z kabelky papíry s poznámkami. Chtěla jsem si je aspoň jednou v klidu projet, než dorazím do kanceláře. Tramvaj se rozjela a já se snažila soustředit na text, ale po chvíli jsem si všimla, že pán naproti na mě nějak zvláštně kouká. Nešlo o běžné krátké podívání, spíš takové delší pozorování. Když jsem pak letmo přejela pohledem po zbytku vagónu, pár lidí se rychle odvrátilo, jako by mě před chvilkou také sledovali.
Nejdřív jsem si to vysvětlila jednoduše – zrychlený dech po sprintu, rozcuchané vlasy, možná jsem vypadala, že jsem úplně vyřízená. V duchu jsem se okřikla, že si zase všechno beru moc osobně, a snažila jsem se zabrat do textu. Jenže čím víc jsem se soustředila na prezentaci, tím víc jsem vnímala ten podivný neklid. Měla jsem pocit, že se něco děje, ale nevěděla jsem co. Papíry přede mnou, myšlenky u zítřejších úkolů, ale pořád jsem měla vzadu v hlavě pocit, že je něco v nepořádku.
Holky nastupují, trapas se blíží
Na další zastávce přistoupily dvě mladé holky. Jedna si sedla přímo proti mně. Sotva se pohodlně usadila, podívala se mi do obličeje, trochu nadzvedla obočí a pak se naklonila ke kamarádce. Něco jí pošeptala a obě se krátce uchechtly. V tu chvíli se mi v hlavě začal odvíjet seznam možných trapasů. Jestli nemám rozepnutý zip u kalhot. Jestli mi někde neleze spodní prádlo. Jestli nemám na zubech zbytky snídaně. Nenápadně jsem sjela pohledem dolů, zkontrolovala kalhoty, tričko, kabát. Všechno vypadalo v pořádku. Ta nejistota byla ale ještě horší než představa nějakého konkrétního průšvihu.
Když jsme dojížděli na třetí zastávku, tramvaj na chvilku zastavila u semaforu. Vedle mě bylo velké okno a kvůli šeru venku se v něm najednou docela dobře odrážel celý vnitřek vozu, včetně mě. Zvedla jsem oči od papírů a podívala se na svůj odraz. V tu chvíli mi to došlo. Na jedné straně obličeje, od tváře až k bradě, jsem měla výrazný zelený flek. Ne malou tečku, ale opravdu velkou skvrnu. Ten ranní korektor jsem očividně jen pleskla na místo a už se k němu nevrátila. Stihla jsem si jen pomyslet: „Tak proto na tebe všichni čumí.“
Záchranná akce s kapesníkem a lidský úsměv
Najednou mi bylo horko v obličeji, asi přesně tam, kde byl ten zelený flek. Automaticky jsem začala hrabat v kabelce a rychle hledala cokoli, čím bych to mohla zachránit. Našla jsem pomačkaný papírový kapesník a začala ten flek rychle a zároveň co nejnenápadněji stírat. V hlavě jsem si přehrávala to ranní líčení a nadávala si, že jsem zase jednou víc myslela na práci než na to, jak doopravdy vypadám. Měla jsem pocit, že se na mě upřeně dívá celý vagón, a přitom jsem věděla, že je to asi z poloviny jen můj dojem. Když zelená barva konečně zmizela a zůstal jen lehce zarudlý flíček, cítila jsem směs úlevy a trapnosti. V duchu jsem si řekla, že jsem dneska vyrazila s opravdu zvláštním ranním líčením.
Zbytek cesty jsem už seděla víc shrbená, poznámky zase schované v kabelce. Koukala jsem spíš z okna a přemýšlela, co bych udělala já, kdybych si na někom cizím takové faux pas všimla. Jestli bych měla odvahu ho upozornit, nebo bych taky dělala, že nic nevidím, jako většina lidí v té tramvaji. Když jsem vstávala na své zastávce, setkaly se mi oči se starší paní, která seděla kousek dál. Podívala se na mě, krátce se usmála, trochu soucitně, ale i pobaveně. Ten úsměv byl nenápadný, ale velmi lidský. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to vlastně jen drobný trapas, nic zásadního.
Do kanceláře jsem dorazila včas. Před zasedačkou jsem se ještě jednou zkontrolovala v zrcadle na toaletě, tentokrát opravdu pečlivě. Když jsem pak kolegyni v rychlosti vyprávěla, proč jsem málem dorazila na důležitou schůzku s polovinou obličeje zelenou, začaly jsme se smát obě. Najednou z toho byla historka „na pobavení“ místo velkého ranního průšvihu. V hlavě mi zůstalo jen malé připomenutí, že někdy není na škodu na pár minut přestat myslet na práci a zkontrolovat úplné detaily, jako je obyčejný korektor na tváři.
