Článek
Ráno jsem nastoupila do tramvaje cestou do práce a byla jsem nevyspaná. Oči mě pálily a v hlavě to hučelo. U druhých dveří se uvolnilo místo, sedla jsem si k oknu, abych měla kam uhýbat pohledem. Vedle mě seděla maminka s holčičkou na klíně, obě tiché a unavené po svém. Po včerejším rozchodu jsem byla sevřená, držela jsem se jen silou vůle. Když tramvaj škubla, stekla mi po tváři první slza. Sáhla jsem do kabelky pro pomačkaný kapesník, který tam zůstal z minula, a dělala, že jsem nachlazená.
Zpráva od něj a dětská otázka
V kabelce mi mezitím zabzučel mobil. Přišla stručná zpráva od něj: „Mrzí mě to, ale je to lepší takhle.“ Na chvíli jsem nedýchala. Do očí se mi nahrnuly další slzy a už jsem je neměla kam schovat. Opřela jsem si čelo o chladné sklo a soustředila se na nádech a výdech, abych nedělala scénu. Připadala jsem si trapně a zároveň prázdná. Venku se míhaly domy a semafory, ale já je skoro neviděla. Cítila jsem na sobě dětský pohled, který nic nesoudil.
Za chvíli se ke mně holčička otočila a jednoduše se zeptala: „Proč brečíš?“ Maminka ji tiše napomenula, aby mě nechala, a omluvně se na mě podívala. Nechtěla jsem nic moc vysvětlovat, tak jsem řekla: „Jsem smutná a hrozně unavená.“ Maminka nenápadně kývla na znamení, že rozumí. Holčička si mě chvíli prohlížela a váhala, jestli to beru vážně. Měla prosebný výraz, jako by chtěla nějak pomoct. V tu chvíli jsem neměla energii na víc než krátké odpovědi.
Dech jako dort: jednoduchý trik, který funguje
Pak holčička řekla: „Když jsme smutní, dýcháme jako na dort, ale nesfoukneme ho. Zkusíme to?“ Zvedla ruce dlaněmi nahoru, jako by držela svíčky, a pomalu vydechovala. Automaticky jsem to napodobila. Cítila jsem, jak mi trochu povolila ramena. Maminka se na mě omluvně usmála, jako by říkala, že nechce obtěžovat, ale že třeba pomůže. Lidé kolem dělali, že nic neslyší, dívali se do telefonů. Byla jsem za to vděčná, protože jsem nechtěla být středem pozornosti.
Po pár klidných nádeších a výdeších se mi dech srovnal. Slzy se zastavily a místo bolesti jsem cítila únavu, která byla aspoň snesitelná. Řekla jsem té malé potichu „děkuju“ a ona vítězoslavně kývla, jako by splnila úkol ze školky. Maminka pošeptala, že je to učí, když jsou děti rozrušené, a popřála mi hezký den. Přikývla jsem a zmáčkla tlačítko na znamení. Poprosila jsem je, aby mě pustily, zvedla kabelku a rozhodla se vystoupit o zastávku dřív. Chtěla jsem se projít a trochu se posbírat, než dojdu do kanceláře.
Malý krok, který mě držel celý den
Na chodníku jsem si otřela oči a několikrát se zhluboka nadechla, tentokrát bez rukou a svíček. Vzduch byl studený a obyčejný. Vytáhla jsem telefon a napsala kamarádce: „Nešla bys večer na procházku?“ Neplánovala jsem nic řešit, jen být s někým, kdo ví, jak mluvím, když je mi těžko. Uvědomila jsem si, že je mi o kousek lehčeji, i když se nic zásadního nezměnilo. Rozchod nezmizel, žádná velká odpověď nepřišla. V tom všem se ale vešel jeden malý krok.
Cestou do práce jsem šla pěšky o pár bloků navíc a držela se té jednoduché instrukce: nadechnout, vydechnout, nespěchat. Ta malá mi připomněla, že někdy není potřeba chápat všechno. Stačí udělat něco, co zvládnu teď hned. Dneska to bylo dýchat a nezůstat v tom sama. Věděla jsem, že odpoledne to možná zase přepadne. Až se to stane, zkusím si v duchu postavit ty pomyslné svíčky a foukat tak, aby zůstaly hořet. A pak zavolat někomu, kdo mi to připomene, když to sama zapomenu.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
