Článek
Ve dvě ráno obvykle spím tak tvrdě, že mě neprobudí ani bouřka. Tehdy mě ale z hlubokého spánku vytáhlo naléhavé, rychlé bušení na dveře, které se nedalo ignorovat. Nejdřív jsem se překulila na druhý bok a dělala, že to neslyším. Říkala jsem si, že to musí být omyl, opilý soused, kdokoli jiný. Jenže rány byly čím dál hlasitější a já začala mít strach, že tím probudí půl baráku. V duchu jsem se chystala na to, že budu volat policii. Vstala jsem, s bušícím srdcem šla ke dveřím, podívala se do kukátka – a okamžitě jsem ztuhla. Za dveřmi stál Tomáš, můj bývalý, kterého jsem půl roku neviděla ani neslyšela.
Když se noční bušení změní v tvář
Opíral se o zárubeň, vypadal rozloženě a už přes dveře jsem viděla jeho zarudlé oči. Přes škvírku jsem slyšela, že mluví trochu rozmazaně. Alkohol z něj byl cítit i přes ty dveře. Zeptala jsem se ho, co chce, aniž bych odemykala. Začal dost nahlas žadonit, ať ho pustím dovnitř, že mi to všechno vysvětlí, že „jen na chvíli“. V tu chvíli jsem neměla pocit, že jde o velké smíření, ale spíš o průšvih, kterému se snaží vyhnout. Přesně to jeho typické „nějak to zařídím, jen hlavně teď něco udělej ty“. Po pár dalších výkřicích jsem si uvědomila, že jestli ho nechám hulákat na chodbě, opravdu vzbudí sousedy. Odemkla jsem a pustila ho aspoň do předsíně s tím, že jakmile neztiší hlas, volám policii a letí ven.
Jakmile vešel, skoro se sesunul na botník, hlavu dal do dlaní a začal něco mumlat. Po chvilce ze sebe mezi vzlyky dostal, že se pohádal se svou novou přítelkyní a ona ho vyhodila z bytu. Řekl, že se vracel z hospody taxíkem kolem mojí ulice a „napadlo ho zazvonit zrovna u mě“, protože jsem prý „jediný člověk, který ho fakt zná“. Poslouchala jsem ho a cítila směs lítosti a vzteku. Tahle scéna – někdo jiný ho vyhodí, on přichází ke mně, protože ví, že ho nenechám stát venku – přesně to byl důvod, proč jsme se rozešli. Útěk od zodpovědnosti, vždycky nějaká záchranná síť. Nalila jsem mu sklenici vody, posadila ho na gauč a už tehdy jsem si v duchu říkala: „Tohle není začátek ničeho nového. Tohle už znáš.“
Jedna noc na gauči, žádný nový začátek
Když se trochu uklidnil, řekla jsem mu naprosto jasně, že u mě dlouhodobě zůstat nemůže. Že chápu, že je v háji, ale že tohle není jeho druhý domov. Zároveň jsem ale měla problém představit si, že ho v tomhle stavu prostě pošlu ven, a upřímně, trochu jsem se bála, co by tam v noci vyváděl. Tak jsem mu nabídla gauč na jednu noc, s jasnou podmínkou: ráno odejde a už u mě nebude zvonit, pokud nepůjde o opravdu vážnou věc. V tu chvíli začal mluvit jinak. Začal o tom, jak si uvědomil, že mě nikdy neměl opustit, jak se změnil a jak bychom to mohli zkusit znovu. Zastavila jsem ho hned na začátku. Připomněla jsem mu věci, které mezi námi zůstaly nevyřešené – jeho pití, sliby, které nedodržel, věčné výmluvy. Řekla jsem mu, že tohle není žádná druhá šance, ale jen to, že z něj nechci mít v noci problém před domem.
Po téhle větě ztichl a uklidnil se. Položil se na gauč, boty nechal rozházené pod ním a během pěti minut usnul. Já jsem se vrátila do ložnice, ale spánek byl pryč. Ležela jsem, poslouchala jeho chrápání z vedlejšího pokoje a hlavou mi běželo, jak by tahle noc vypadala před rokem. Tehdy bych možná čekala, že ráno přijde s velkým projevem, že se omluví a já budu mít pocit, že se všechno může vrátit. Místo toho jsem cítila hlavně únavu. Únavu z toho, že se situace opakuje jen v trochu jiné podobě. A taky trochu úlevu, že ve mně není žádná velká naděje, jen jasné „takhle už ne“.
Ráno po bouřce a klidnější pokračování života
Ráno jsem vstala dřív než on, připravila čaj a chvíli jsem čekala, až se probere. Bylo zvláštní vidět ho sedět v mojí kuchyni po tolika měsících, a zároveň jsem měla pocit, že sem vlastně vůbec nepatří. Když se trochu probral, v klidu jsem mu řekla, že náš vztah je definitivně minulost. Ne „asi“, ne „uvidíme“. Dodala jsem, že chápu, že měl těžkou noc, ale že podobné noční výstupy si už nesmí dovolit. Že jestli bude mít problém, má spoustu jiných možností, než mi ve dvě ráno bušit na dveře. Nesnažil se mě přemlouvat. Jen kývl, omluvil se, že mě budil, a začal se obouvat.
Když za sebou zavřel dveře, dlouho jsem stála v předsíni a poslouchala, jak odchází po schodech. Pak jsem otevřela okno, začala větrat a skládala deku z gauče zpátky do skříně. Nebyla to žádná velká událost, spíš obyčejné ráno po neklidné noci. Ale uvnitř jsem cítila lehkost. Ne proto, že bych mu přála něco zlého, ale protože jsem si uvědomila, že už nejsem ta, která všechno zachraňuje. Že jsem dokázala říct „dost“ i v situaci, kdy bylo jednodušší nechat všechno být jako dřív. A že tohle malé noční překvapení mi vlastně jen potvrdilo, že moje tehdejší rozhodnutí rozejít se s ním bylo správné.
