Článek
Ten den jsem zase klasicky nestíhala. V jedné ruce termohrnek s kafem, ve druhé tašku s notebookem, v hlavě porada v práci a otázka, jestli zase nepřijdu pozdě. Před výtahem jsem mačkala tlačítko, jako to dělám každé ráno, a nijak jsem o tom nepřemýšlela. V našem paneláku se se sousedy spíš míjíme, maximálně si popřejeme dobrý den, takže jsem ani nečekala nic jiného. Jen jsem doufala, že v kabině budu sama a cestou dolů si ještě v klidu kouknu do mobilu, odpovím na jednu zprávu a trochu se srovnám.
Soused, který ví až příliš mnoho
Dveře se otevřely a místo prázdného výtahu tam stál soused z šestého patra. Ten typ, který se vždycky tváří, že všechno ví a o všech všechno slyšel. Usmál se, podržel mi dveře a hned začal klasický rozhovor o tom, jak zase nefungovalo světlo na chodbě a že by to už měl někdo řešit. Přikyvovala jsem, zmáčkla přízemí a v duchu si říkala, že těch pár pater prostě nějak přežiju. A pak najednou, úplně bez souvislosti, pronesl: „Tak už máte klid s tou exekucí?“ Řekl to tónem, jako kdyby se ptal, jestli už přestalo pršet. Na vteřinu jsem měla pocit, že jsem se přeslechla, ale on se na mě jen díval, jako by to byla úplně normální otázka.
V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Najednou mi připadalo, že v tom malém prostoru není kam uhnout, kam se schovat. Automaticky jsem něco zamumlala ve smyslu, že se to řeší, a jen jsem sledovala čísla pater, hlavně aby už jsme byli dole. Připadalo mi, že každá vteřina trvá strašně dlouho, i když to objektivně bylo jen pár sekund. On jen pokýval hlavou, že hlavně ať to dobře dopadne, a když se dveře otevřely v přízemí, vystoupil, jako by se nic zvláštního nestalo. Já jsem zůstala stát venku před domem s hrnkem v ruce a chvilku jsem jen zírala před sebe. Na tramvaj jsem došla skoro bez přemýšlení, ani pořádně nevím jak. V hlavě mi pořád dokola zněla ta jeho věta.
Jak se z tajemství stane historka
V práci jsem se celou dobu nemohla pořádně soustředit. Měla jsem spoustu úkolů, ale myšlenky se mi pořád vracely k jedné věci: odkud to může vědět? O exekuci věděli jen moji rodiče a jedna kamarádka. Nikomu dalšímu jsem to neříkala, protože mě to celé hodně ponižuje a nechci to probírat s každým. Pak se mi vybavila situace spřed pár týdnů, kdy po našem patře chodil exekutor, zvonil po bytech a ptal se sousedů, jestli mě znají. Dozvěděla jsem se o tom až zpětně, když se mě sousedka z pátého ve dveřích zeptala, jestli je všechno v pořádku. Tehdy jsem se rozbrečela, cítila jsem se strašně špatně a mezi řečí jsem jí jen naznačila, že mám finanční problém. Nešla jsem do detailů, ale stejně mi to bylo hrozně trapné. Zpětně mi začalo docházet, že právě tehdy se to nejspíš rozneslo.
Když jsem se odpoledne vracela domů a odemykala schránku, narazila jsem zrovna na tu sousedku z pátého. Stála u kočárkárny a stěžovala si, že jim zase teče do sklepa, tak jsme pár minut mluvily o tom, jak se to pořád neřeší. Během toho jsem měla v hlavě jen jedno téma: jestli to byla ona, kdo to pustil dál. Výtah jel nahoru pomalu a já jsem si říkala, jestli mám mlčet, nebo se prostě zeptat. Nakonec jsem se nadechla a docela na rovinu se jí zeptala, jestli náhodou někde nezmínila to, co jsem jí tehdy říkala. Nejdřív se ohradila, že přece nic zlého nemyslela, že se lidi v domě baví a že je normální probírat, co se děje. Pak mezi řečí přiznala, že se o tom zmínila „jen tak“ jednomu sousedovi, protože měl taky nějaké dluhy v rodině a připomnělo jí to jeho příběh. V tu chvíli mi docvaklo, jak rychle se z jedné věty mezi dveřmi stane v paneláku společné téma.
Když si začnu hlídat svoje hranice
Další dny jsem si dávala mnohem větší pozor na to, co komu říkám. Když se někdo vyptával na věci typu práce nebo rodina, odpovídala jsem spíš stručně a nepouštěla se do detailů. Nechtěla jsem být nezdvořilá, ale zároveň jsem byla vnitřně napjatá pokaždé, když se někdo jen trochu přiblížil k osobním tématům. Uvědomila jsem si, že i když se člověk cítí zrovna zranitelný a má potřebu to někomu říct, není jedno, koho si zrovna vybere a v jakém prostředí to udělá.
Po pár dnech jsem ve výtahu znovu potkala toho souseda ze šestého. Tentokrát jsme jeli dolů jen my dva. Chvíli bylo ticho, pak se na mě podíval a zeptal se: „Tak už je to s těma penězma trochu lepší?“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na ten náš první rozhovor a na to, jak strašně nepříjemně mi tehdy bylo. Rozhodla jsem se, že tentokrát to nechci jen přejít a dělat, že je to v pořádku. Nadechla jsem se a co nejklidnějším hlasem řekla, že o tomhle mluvit nechci. Viděla jsem, že ho to trochu překvapilo, ale nehádal se. Jen kývl a začal mluvit o něčem jiném, o opravě střechy. Já jsem vystoupila s divným pocitem v žaludku, ale zároveň s malým vnitřním uspokojením, že jsem si aspoň jednou svoje soukromí nenechala úplně vzít.
