Článek
Ráno jsem klasicky nestíhala. V jedné ruce termohrnek s kávou, v druhé notebook, taška někde napůl na rameni. Hlavou už jsem byla v práci a skládala si, co musím ten den stihnout. U výtahu jsem bez přemýšlení zmáčkla tlačítko, prostě automatika. V tu chvíli se na chodbě objevil soused z vedlejšího patra, takový ten typ, co ho člověk zná od vidění, pozdraví se, ale nikdy spolu pořádně nemluvili. Zamířil ke mně a já to brala jako úplně běžnou ranní situaci, nic zvláštního. Jen další den, kdy se potkám s někým v baráku a odjedeme dolů.
Když běžné ranní setkání začne být jiné
Nastoupili jsme do výtahu, on mi podržel dveře a usmál se takovým milým, sousedským způsobem. Řekl něco o tom, že výtah zase vrže, a pak plynule přešel na počasí. Že je takhle ráno ideální vzduch na běhání, ne moc horko, ne moc zima. Překvapilo mě, že se se mnou někdo v domě vůbec dává do řeči. Většina lidí tady tak maximálně zamručí pozdrav a kouká do země. Byla jsem vlastně docela ráda, že se chová normálně. Trochu jsem se uvolnila, napila se kávy a začala mu v klidu odpovídat. Řekla jsem, že jo, že se mi ráno venku taky líbí víc než odpoledne a že běhat chodím poměrně často.
Najednou ale ten banální rozhovor nějak nenápadně změnil tón. Řekl, že mě „často vídá, jak hrozně poctivě běhám“. A pak přesně popsal, že skoro každý druhý den vycházím z bytu v legínách kolem půl sedmé a vracím se zpocená těsně před sedmou. Do toho se mě zeptal, jestli chodím běhat i o víkendech a jestli běhám pořád stejnou trasu kolem parku. V tu chvíli mi došlo, jak konkrétně má zmapovaný můj režim. Ne že by si jen všiml, že občas běhám. On přesně věděl časy, jak jsem oblečená a kudy běhám. Napadlo mě, že asi taky chodí ráno z bytu ve stejnou dobu jako já, tak mě prostě vídá, ale i tak mi přišlo zvláštní, kolik detailů si o mně pamatuje. Najednou jsem se v kabině výtahu cítila stísněně a trochu jsem ztichla.
Detailní znalost mého režimu mě děsí
Navenek jsem ale nechtěla vypadat, že panikařím. Tak jsem jen neurčitě odpověděla, že „jak kdy“ a že trasy střídám podle toho, jak se mi chce. Trochu jsem se zasmála, ale sama jsem slyšela, jak ten smích zní nuceně. Rychle jsem stočila řeč zpátky na počasí a práci, něco jsem řekla o tom, že stejně většinou nestíhám. Ve skutečnosti jsem ale jen očima sledovala displej, jak pomalu naskakují patra, a přála si, aby výtah co nejdřív zastavil. Vůbec se mi nechtělo otevírat nějaké téma bezpečí nebo soukromí v tak malé kabině s člověkem, kterého potkávám skoro denně na chodbě. Rozhodla jsem se to prostě přejít a doufat, že to jen nešikovně vyznělo.
Když jsem vystoupila a šla na tramvaj, pořád jsem na to musela myslet. Ta jeho poznámka o půl sedmé, o tom, jak se vracím zpocená, i ta otázka na konkrétní trasu kolem parku. Došlo mi, že si musel opravdu všímat, kdy odcházím a kdy se vracím. Začalo mě to dost znervózňovat. Ve frontě na kávu v práci jsem najednou přemýšlela, jestli nejsem moc přecitlivělá a jestli z obyčejného pozorování nedělám drama. Celý den jsem se k tomu v hlavě vracela místo toho, abych se soustředila na úkoly. Zkoušela jsem si říkat, že si mě nejspíš jen všímá, protože sám chodí ve stejnou dobu ven, ale ten nepříjemný pocit tím úplně nezmizel. Nakonec jsem si řekla, že potřebuju slyšet názor někoho, kdo není v mojí hlavě.
Jedna věta mi pomohla nastavit hranice
Večer jsem to po telefonu převyprávěla kamarádce. Snažila jsem se být co nejpřesnější, říkala jsem jí ty konkrétní časy, jak mluvil o legínách, jak se ptal na trasu kolem parku. Ona se hned zarazila a bez váhání řekla, že chápe, proč je mi to nepříjemné. Že to opravdu zní, jako by sledoval, kdy jsem doma a kdy ne. V tu chvíli se mi ulevilo, protože mi vlastně potvrdila, že ten nepříjemný pocit není jen v mojí hlavě. Řekla mi, že mám právo, aby mi to bylo divné, a že nemusím být na lidi vždycky jen milá za každou cenu. Začala jsem přemýšlet, že trochu změním režim běhání, aspoň časy, a hlavně že si příště v podobné situaci zkusím nastavit jasnější hranici. Sama pro sebe jsem si slíbila, že když mě něco takhle zneklidní, nebudu to ignorovat.
O pár dní později jsem se se stejným sousedem potkala znovu ve výtahu, tentokrát jsem jela dolů s taškami z nákupu. Zase navázal hovorem, ptal se, jak dlouho tu bydlím, a mezi řečí jen tak prohodil: „Vy jste byla včera taky běhat, ne?“ V tu chvíli se mi vybavil náš rozhovor s kamarádkou i moje předsevzetí. Nadechla jsem se a místo automatického úsměvu jsem mu klidně řekla, že je mi trochu nepříjemné, když si někdo až tak detailně všímá, kdy chodím ven a kdy jsem doma, a že bych byla radši, kdybychom tohle téma neprobírali. Znejistěl, chvíli hledal slova a pak zamumlal, že to nemyslel zle. Zmlkl a jeli jsme dolů v tichu. Já jsem pořád cítila lehké napětí, ale zároveň úlevu. Poprvé jsem měla pocit, že jsem se ozvala včas a že tím aspoň trochu posiluju svoje bezpečí, i kdyby to navenek vypadalo jen jako jedna nenápadná věta ve výtahu.
