Článek
Seděla jsem doma po práci, unavená takovým tím běžným způsobem, kdy už člověk nechce moc přemýšlet. Stejně jsem ale otevřela aplikaci na rozvoz, protože těch pár stovek navíc se vždycky hodí. Naskočila první nabídka a já ji skoro bezmyšlenkovitě přijala, prostě reflex. Hlavně ať je to rychlé, ať se nic nekomplikuje, říkala jsem si. Teprve když jsem se podívala na adresu, trochu jsem ztuhla. Ulice, číslo domu, sídliště. Došlo mi, že to je místo, kde jsem vyrůstala. V tomhle konkrétním vchodu jsem jako dítě strávila spoustu let. Najednou jsem cítila sevření v žaludku.
Jedna adresa, tolik nečekaných vzpomínek
První reakce byla, že to prostě zruším. Nechtěla jsem řešit minulost ani riskovat, že se mi něco otevře zrovna teď, v půlce obyčejné směny. Chvíli jsem jen koukala na mobil a sledovala, jak ubíhá čas na potvrzení. Přemýšlela jsem, jestli mi to za to stojí, nebo jestli si nemám chránit vlastní klid. Nakonec převážila zvláštní zvědavost. Pořád jsem si opakovala, že je to jen adresa, nic víc. Potvrdila jsem zakázku a řekla si, že to beru jako příležitost se tam po letech aspoň podívat. Nejdřív jsem ale jela do malé restaurace v centru, kde všechno proběhlo úplně normálně. Převzala jsem tašku s jídlem, zkontrolovala objednávku, nasadila svůj pracovní mód a vyjela směrem na sídliště.
Jakmile jsem se přiblížila k té části města, začaly se mi v hlavě objevovat různé detaily. Cesta, po které jsem kdysi chodila do školy. Místo, kde stálo staré hřiště. Připomněla jsem si den, kdy jsme se s mámou stěhovaly pryč, jak jsem se snažila být statečná. Snažila jsem se tyhle vzpomínky hned odsunout a soustředit se na navigaci, provoz, značky. Jsem kurýrka, vezu objednávku, to je moje role, opakovala jsem si. Jenže jak jsem vjížděla mezi ty známé paneláky, začala jsem poznávat stromy, lavičky a ten výklenek u vchodu, kde jsme jako děti pořád seděli. Začalo mi být zvláštně úzko, ale snažila jsem se na to moc nemyslet. Potřebovala jsem prostě dojet, předat jídlo a jet dál.
Cizí byt, který býval domovem
Zaparkovala jsem kousek od vchodu a najednou jsem tam jen seděla v autě a nic nedělala. Taška s jídlem vedle mě, ruce na volantu, jako kdybych na něco čekala. Připadalo mi absurdní, že potřebuju sbírat odvahu jen na to, abych vylezla z auta a vyšla pár schodů. Vždyť jen někomu vezu večeři. Zároveň jsem ale cítila, že pro mě osobně je to něco mnohem významnějšího. Nakonec jsem se zvedla, vzala objednávku a došla k vchodu. Zvonkové tablo bylo pořád stejné, jen trochu odřenější. Vyťukala jsem číslo bytu, v uchu mi zapraskalo a ozval se cizí hlas. Zámek zabzučel, já vešla dovnitř a po paměti našla výtah. Vyjela jsem do patra, kde jsem to znala skoro poslepu. Když jsem stála před dveřmi našeho bývalého bytu a mačkala zvonek, všimla jsem si na jmenovce úplně jiného příjmení. V tu chvíli mě to zvláštně uklidnilo, ale zároveň mě to zasáhlo.
Dveře otevřel mladý chlap, za ním se objevila jeho partnerka a v pozadí pobíhalo malé dítě. Z bytu jsem zahlédla jen kousek, ale stačilo to. Jiná barva zdí, jiný nábytek, všechno přestavěné. Na chvilku jsem na ně koukala o vteřinu déle, než bych měla, a uvědomila jsem si to až podle vlastního trapného pocitu. Rychle jsem nahodila profesionální úsměv, zopakovala jejich objednávku a snažila se tvářit úplně běžně. Omlouvali se za drobný chaos, dítě něco křičelo, za rohem jsem zaslechla štěkot psa. Atmosféra obyčejného večera někoho jiného. On mi poděkoval, podal mi pár mincí jako dýško a už se otáčel zpátky do bytu. Došlo mi, že pro ně jsem jen rozvozačka, co přinesla jídlo. Pro mě to ale byla návštěva místa, které bylo dlouho spojené s mým dětstvím a teď vypadá úplně jinak a žije se tam jiný život.
Když jsem vycházela z vchodu, automaticky jsem zvedla oči k oknům našeho bývalého bytu. Visely tam jiné záclony, za nimi se odehrával jiný život, o kterém nic nevím. V hrudi jsem cítila zvláštní směs smutku a úlevy. Měla jsem pocit, že pro mě tímhle okamžikem něco definitivně skončilo. Ne dramaticky, spíš klidně a tiše. Sedla jsem si zpátky do auta a v aplikaci na chvíli vypnula příjem zakázek. Jen jsem tam seděla, ruce v klíně, a snažila se srovnat si myšlenky. Po pár minutách jsem se zhluboka nadechla, znovu se přepnula do on-line režimu a nechala aplikaci, ať mi pošle další běžnou zakázku. Práce se vrátila do své rutiny, ale vím, že na tenhle jeden rozvoz nezapomenu.
