Článek
Když jsme jeli na firemní lyžařský zájezd, spíš jsem se bála, než těšila. Lyžuju málo a nejsem si v tom jistá, navíc jsem tam byla sama z našeho oddělení, protože přítel měl hodně práce a zůstal doma. Druhý den na svahu už jsem byla úplně vyčerpaná z vlastního stresu. Instruktor Martin si všiml, že se bojím a jezdím křečovitě, a občas si mě vzal bokem, něco mi ukázal, pochválil, když se něco povedlo. Působilo to na mě strašně dobře. Během dne nás natáčel na mobil, abychom viděli chyby. Večer u večeře pak navrhl, že jestli chci, může mi ty záběry pustit a projít si se mnou, co zlepšit.
Když pozornost chybí, hranice se posouvají
První, co mě napadlo, bylo, že mám přítele. Druhá věc, že strašně chci, aby se mi někdo chvíli věnoval jen kvůli mně. Ostatní po večeři zamířili do baru, já se vymluvila na únavu a domluvila se s Martinem, že se potkáme ve společenské místnosti, kde měl notebook. Začalo to úplně nevinně. Pouštěl mi zpomalená videa z kopce, trpělivě vysvětloval, co dělám špatně, ukazoval, jak mám přenášet váhu, posílal mi ty záběry přes WhatsApp, takže jsme si vyměnili čísla. Měla jsem pocit, že mě někdo bere vážně a neodbývá mě. Po chvíli navrhl, že skočí do baru pro láhev vína, že si alespoň trochu užijeme „apres-ski“. Přinesl ji, nalil nám a konverzace se postupně stočila od techniky k tomu, kdo jsme, odkud jsme, co děláme.
Postupně jsme seděli čím dál blíž. Smáli jsme se historkám z jeho sezón na horách, já mu vyprávěla o práci, o tom, jak sedím celý den u počítače. Pořád jsem měla v hlavě, že bych měla jít spát a že mám doma přítele, ale stejně jsem zůstávala sedět. Lichotilo mi, když řekl, že jsem šikovná a že mi to sluší i v helmě, což by mi doma asi nikdo takhle nahlas neřekl. V jednu chvíli se ke mně naklonil nad notebookem, aby mi ukázal detail na videu, a dotkl se mě rukou. Neuhnula jsem. Naopak jsem ten dotek nechala být. Pak už to šlo rychle. Políbila jsem ho první já. Uvědomovala jsem si, že můžu kdykoli přestat, ale neudělala jsem to. Když se společenská místnost začala zavírat, zvedli jsme se a šli k němu na pokoj. Ten večer jsem s ním strávila.
Ráno přišlo vystřízlivění, doma další lež
Ráno jsem se probudila s těžkým žaludkem. Vedle něj, v cizím pokoji, s jasným vědomím, co jsem udělala. Bylo mi strašně trapně a zároveň jsem cítila zvláštní uvolnění, na chvíli jsem si připadala mladší. Při snídani jsme dělali, že se nic nestalo. Seděl s instruktory u jiného stolu, ale cítila jsem, jak po mně občas mrkne, a bála se, že si toho někdo všimne. Na svahu byl profesionální, choval se ke mně stejně jako k ostatním, jen na lanovce jsme občas prohodili pár osobnějších vět. Mezitím mi volal přítel, já hovor odmítla s tím, že „určitě je špatný signál“. Ve skutečnosti jsem nevěděla, co mu říct, a s každým nepřijatým hovorem se můj pocit viny jen zhoršoval.
Po návratu domů jsem se snažila naskočit do normálu. Přivezla jsem sýry, ukazovala příteli pár fotek z hor, vyprávěla, jak jsem se bála černé sjezdovky a že instruktor byl fajn. Všechno jsem podávala tak, aby to znělo obyčejně. Večer mi ale přišla od Martina zpráva na WhatsApp, že mu se mnou bylo dobře a že by mě rád viděl i mimo svah. Nemusela jsem odpovídat. Přesto jsem napsala, že mně s ním taky. Nepřeháněla jsem to, ale nenechala jsem to ani odeznít. Pár dní jsme si psali, občas i pozdě večer. Měla jsem pocit, že jsem žádoucí, že o mně někdo stojí. Zároveň jsem byla k příteli chladnější, nechtělo se mi s ním tolik bavit, objímat se. Všiml si toho a začal se ptát, jestli je všechno v pořádku. Shodila jsem to na únavu z práce, ale mezi námi to ochladlo.
Jedna zpráva stačila, aby všechno bouchlo
Zlom přišel, když jsem si jednou večer šla do kuchyně udělat čaj a nechala mobil na gauči. Příteli zrovna přišla zpráva od rodičů a hned za ní vyskočilo Martinovo „Kdy tě zase uvidím?“. Když jsem se vrátila, koukal na displej a jen se zeptal, kdo to je. Věděla jsem, že jsem pořád v situaci, kdy mu ještě můžu sama říct pravdu. Místo toho jsem zpanikařila, začala jsem něco o tom, že je to „jen instruktor z hor, posílal mi videa“. Podle tónu bylo vidět, že mi nevěří. Seděli jsme proti sobě a on se začal dožadovat vysvětlení. Po chvíli ticha jsem to nevydržela a řekla mu, že mezi námi něco bylo. Nejdřív nevěřil, pak se rozčílil, mluvil o zradě, o tom, že jsem zničila důvěru. Já jsem poprvé nahlas řekla, jak jsem se poslední měsíce cítila přehlížená a samozřejmá.
Následující týdny byly náročné. Přítel se dočasně odstěhoval k rodičům, domlouvali jsme se na schůzkách jako cizí lidi. Přemýšleli jsme, jestli má náš vztah vůbec cenu zachraňovat. Mezitím jsem si s Martinem psát přestala. Došlo mi to ve chvíli, kdy jeho odpovědi začaly být krátké, zdvořilé a odmítl jeden návrh na setkání s tím, že má „moc práce“. Pochopila jsem, že pro něj šlo o krátký románek na horách, na který brzy zapomněl. Pro mě to ale znamenalo rozbitý vztah a úplně jiný pohled na sebe samu.
Nakonec jsem začala chodit na terapii. Ne kvůli Martinovi, ale kvůli sobě a tomu, proč jsem to nechala dojít tak daleko, místo abych si doma řekla o víc pozornosti a blízkosti. Došlo mi, že jsem nechtěla podvádět, spíš jsem chtěla cítit, že mě někdo vidí. Pár let jsem pak na lyže nejela, nejen kvůli vzpomínkám, ale i proto, že jsem se sama před sebou styděla. Dneska jsem opatrnější v situacích, kdy mi někdo cizí věnuje víc pozornosti, než je běžné. Ne proto, že by to samo o sobě bylo špatně, ale protože vím, že pokud něco nefunguje doma, má se to řešit tam, ne na svahu s někým, kdo za pár dní odjede.
