Článek
Dopoledne jsem byla doma a doháněla práci, kterou jsem nestihla na začátku týdne. Minulý týden se mi rozbily dvě skleničky a zlomil se plastový organizér v šuplíku, tak jsem objednala náhradu, abych zase mohla normálně fungovat. V kalendáři mi svítila schůzka za deset minut. Už jsem měla otevřený odkaz a vedle klávesnice poznámky. Nalévala jsem si kafe, když mi zazvonil telefon s neznámým číslem. „Dobrý den, kurýr, stojím u domu,“ ozvalo se. Řekla jsem, že jsem za chvilku u dveří, ale on odvětil, že to není potřeba a ať ho pustím přes domovní telefon. Zmáčkla jsem tlačítko a v hlavě si opakovala, že to jen převezmu, podepíšu a budu zpátky. Chtěla jsem to stihnout dřív, než se mi připojí kolegové.
Otevřu dveře a stojí tam můj bývalý
Výtah cinknul v našem patře a já ze zvyku otevřela bytové dveře ještě před zazvoněním, ať to odbavíme rychle. V tu chvíli jsem se zarazila. Přede mnou stál můj bývalý, v kurýrské bundě a s krabicí v rukou. Viděla jsem, jak mu na terminálu naskočila adresa a jméno, takže to věděl ještě dřív, než jsem otevřela. „Jste…,“ řekl tiše a jen potvrdil moje jméno tím neutrálním tónem, jaký kurýři mívají. Automaticky jsem se narovnala, polkla překvapení a přepnula se do zdvořilého režimu, který používám v trapných situacích. „Jo, to jsem já,“ řekla jsem stejně neutrálně. V hlavě mi přeběhlo pár věcí, ale navenek jsem držela klid.
Natáhla jsem se po krabici, abych to měla za sebou, jenže on navrhl, že mi ji donese až k botníku, že je to těžší, než vypadá. Pustila jsem ho přes práh, ustoupila o krok a ukázala na místo u dveří. „Jak se máš?“ zeptal se mimoděk, jako by bylo slušné to říct, a zároveň jako by se tím nic neotevíralo. „Jde to, práce,“ odpověděla jsem a zmínila něco o uzávěrkách a videohovorech. Mezi námi to bylo opatrné, ale ne nepřátelské. Podal mi terminál, prstem jsem se podepsala, trochu nečitelně, jak to na těch displejích bývá. V hlavě jen: ať to nezdržujeme. Dostali jsme se k banálním větám, které udrží konverzaci, když člověk neví, co říct.
Krátká výměna, která překvapivě uklidnila
Než odešel, nakonec jsem se zeptala: „Děláš kurýra dlouho?“ Bylo to kratší, než jsem si v hlavě připravila, ale stačilo to. Řekl, že zatím jen brigádně, než se mu rozjede projekt, na kterém dělá s kamarádem. Mluvil klidně, bez omluv nebo vysvětlování čehokoli, a to mě vlastně uklidnilo. Nechtěla jsem působit, že ho lituju, a on nedával důvod, abych se tím směrem vydala. Z obýváku se ozvalo pípnutí, které oznamovalo blížící se schůzku. Mrkla jsem na hodiny na mikrovlnce; zbývaly dvě minuty. Usmála jsem se, poděkovala za donesení až dovnitř a naznačila, že musím běžet. „Jasně, měj se,“ kývl a ustoupil do chodby. „Taky,“ vyšlo ze mě automaticky.
Zavřela jsem dveře a na vteřinu se o ně opřela, abych se srovnala. Přišlo mi to absurdní: tolik let nic, a najednou mi nese krabici, zatímco mám tepláky a mastné vlasy. Nebyla v tom tragédie, spíš zvláštní směs překvapení a rutiny. Vzala jsem nůžky, nařízla pásku a sáhla dovnitř. Zašustil výplňový papír a tlumené ťuknutí skla mě vrátilo do normálu. Rozešli jsme se kdysi bez scén, ale bolelo to; dlouho jsem přemýšlela, co by bylo, kdyby. Teď nic takového nepřišlo. Necítila jsem zlost ani potřebu otevírat staré věci. Spíš tichý klid a trochu zvědavosti, jak se život některým lidem poskládá. A úlevu, že tohle setkání se vešlo do dvou minut a dvou vět.
Vrátit se k práci, jako by nic
Notebook zablikal pozvánkou do hovoru. Napsala jsem kolegyni, že se připojím za minutu, a zkontrolovala kameru, jestli mi zůstalo kafe na puse. Na číslo, ze kterého volal, jsem nic neposílala. Napadlo mě napsat „díky“, ale přišlo mi fér nechat to být a nezamotat do toho jeho směnu ani sebe. Krabici jsem posunula za dveře, ať o ni nezakopávám, a rychle se napila kafe, které už bylo vlažné. Sedla jsem si k počítači a připojila se, jako by se nic zvláštního nestalo.
V okně se objevily obličeje kolegů a hned se začalo řešit, kdo má jaké úkoly a co ho blokuje. První minuty jsem poslouchala víc než mluvila a nechala hlavu přepnout do pracovního režimu. V jedné chvíli se mě někdo zeptal na termín dodání. Odpověděla jsem a všimla si, že hlas mám normální. Žádné třesení, žádné přeskakování myšlenek. Krabice za dveřmi byla prostě krabice a kurýr byl kurýr. Po hovoru jsem si do kalendáře dopsala další dva úkoly a šla si přelít kafe do čistého hrnku. Den pokračoval dál. A já jsem byla ráda, že to šlo tak hladce.
