Článek
Vařila jsem polévku a hlídala, aby se nepřichytila, když mi na stole zavibroval mobil. Na displeji se objevilo neznámé číslo. Zvedla jsem to, protože jsem čekala kurýra a nechtěla jsem, aby doručení odložil. Ozval se mužský hlas: „Promiňte, asi omyl.“ Jenže nezavěsil. Na druhém konci bylo ticho; slyšela jsem jen svůj dech a bublání vody. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se, spíš ze slušnosti. „Ne, pardon,“ řekl, ale pořád zůstával na lince. Zůstala jsem taky, pár vteřin, pro jistotu, kdyby přece jen něco chtěl. Sledovala jsem hodiny na troubě a čekala, jak se hovor vyvine.
Když školní seznam spustí nečekaný rozhovor
Pak se nesměle zeptal: „Nejste ta máma ze 3. B, která včera psala do chatu o keramice?“ Bylo to příliš konkrétní na to, aby šlo o omyl. Došlo mi, že to náhoda nebude. Opřela jsem si mobil o rameno a klidně se zeptala, odkud má moje číslo. Chvíli mlčel a pak řekl, že ho vzal z třídního seznamu kontaktů, který sdílíme kvůli škole. Nezvyšovala jsem hlas, jen jsem chtěla potvrzení, že nejde o číslo od někoho třetího. „Ze seznamu,“ zopakoval. Napadlo mě, že ten seznam je pro školní věci, ne pro soukromé oslovování, ale nechtěla jsem mu skočit do řeči a vyvolat zbytečné napětí.
Zeptala jsem se přímo, o co jde, protože mi utíkal hrnec. Začal mluvit rychleji: rád by dceru přihlásil na kroužek keramiky, jestli to ještě jde a jak to prakticky udělat. Ulevilo se mi. Tomu jsem rozuměla. Řekla jsem, že všechny informace jsou ve třídním chatu, že mu je po hovoru klidně přepošlu a přidám odkaz na přihlášku. Ujistila jsem ho, kdy se kroužek koná, jak se platí a kdo ho vede, protože na to se ptal. Řekl, že jsou ve třídě nově a ve vláknu se ztrácí. Rozuměla jsem tomu, v té změti zpráv se v tom občas ztratí každý. Nabídla jsem, že mu ještě připíchnu ten příspěvek, aby ho našel. Najednou jsem měla pocit, že řešíme běžnou rodičovskou logistiku.
Pozvání na kafe a nastavování hranic
Než jsme se rozloučili, dodal, že se vlastně chtěl i představit a že bychom si někdy mohli dát kafe, když stejně občas čekáme před školou. U toho jsem se zarazila. Ne proto, že by to bylo samo o sobě nepatřičné, ale protože to přišlo přes sdílený školní kontakt a bez předchozího kontextu. Řekla jsem, že kontakty máme hlavně na školní záležitosti a ráda bych to tak nechala. Snažila jsem se, aby to znělo mile a klidně, bez moralizování. Vrátila jsem řeč zpátky ke kroužku a řekla, že mu informace hned pošlu. Omluvil se, že nechtěl působit divně, prý ho to jen napadlo. Řekla jsem, že v pohodě, a tím jsme to nechali. Pro sebe jsem si potvrdila, že takhle to chci mít nastavené.
Hovor jsme uzavřeli s tím, že když bude něco ohledně školy, ať napíše do skupiny. Stáhla jsem oheň pod hrncem a vydechla. Dcera přišla do kuchyně a ptala se, kdo volal. Řekla jsem, že volal tatínek spolužačky kvůli keramice, a tím to pro ni skončilo. Pořád jsem nad tím přemýšlela. Ten seznam obsahuje naše soukromá čísla a je snadné zapomenout, k čemu byl vytvořen. Ještě večer jsem napsala rodičovské zástupkyni, která spravuje třídní chat, jestli by mohla bez jmen připomenout, k čemu seznam kontaktů slouží. Napsala jsem to neutrálně, bez popisu situace. Nepotřebovala jsem z toho dělat kauzu ani nikoho uvádět do rozpaků, šlo mi jen o rámec. Spíš prevence, aby se nikdo necítil nepříjemně nebo pod tlakem.
Druhý den ráno u školy jsme se potkali. Poznali jsme se od vidění a jen si kývli. Kafe už nezmiňoval. Bylo to normální a v pořádku, nic trapného. Krátce nato přibyla ve třídním chatu stručná připomínka, že kontakty slouží jen ke školním věcem a organizačním záležitostem, a prosba, aby se individuální dotazy řešily v rámci skupiny. Byla věcná a nikoho nejmenovala, což mi vyhovovalo. Měla jsem smíšené pocity. Trochu mě to polichotilo, že někomu stojím za pozvání, ale zároveň mám potřebu mít hranice jasně dané. Nechci nikoho kontrolovat, jen chci, aby to bylo bezpečné a srozumitelné pro všechny. Ulevilo se mi, že jsem je dokázala říct nahlas bez konfliktu a že to bylo respektováno.
