Článek
Ležela jsem dopoledne na gauči, s nohou v ortéze podepřenou polštářem, a byla už třetí týden na neschopence. Dny se mi slévaly do sebe, trochu práce z notebooku, trochu televize, hodně nicnedělání. Když začal zvonit služební telefon, úplně jsem ztuhla. V práci ke mně teď moc důvodů volat neměli, všechno jsem před operací předala, tržby uzavřené, směny rozdělené. Hlavou mi stihlo proběhnout, jestli jsem někde něco nepřehlédla nebo nezkazila. Nechala jsem to vyzvánět déle, než by bylo normální, ale nakonec jsem hovor stejně přijala. Předstírat, že jsem ho neviděla, by mi nepomohlo, jen by to prodloužilo nervy.
Telefon, který mi otevřel Pandořinu skříňku v práci
Na druhém konci se ozvala naše šéfová z prodejny. Hlas měla překvapivě měkký, nejdřív se ptala, jak se hojí noha, jestli něco nepotřebuju, a říkala, ať hlavně odpočívám. Chvíli to vypadalo jako běžný zdvořilostní hovor, až pak přešla k tomu, proč vlastně volá. „Nebojte, nejde o vás,“ řekla, „potřebuju se na něco zeptat kvůli Martině.“ V tu chvíli jsem zpozorněla. Dozvěděla jsem se, že už podruhé za měsíc nesouhlasily tržby v pokladně, chyběla hotovost a v obou případech byla na hlavní kase právě Martina. Šéfová se mě přímo zeptala, jestli nevím o tom, že má Martina nějaké finanční problémy, protože ví, že spolu hodně mluvíme a že máme blízký vztah.
V první reakci jsem ji začala skoro automaticky bránit. Řekla jsem, že o ničem nevím, že je Martina, co ji znám, pečlivá, spolehlivá, že si dává na pokladnu pozor. U toho jsem ale cítila, jak se mi stáhl žaludek. Okamžitě jsem si vybavila večer v kavárně, kdy přede mnou seděla se zarudlýma očima a mezi loky kávy mi vyprávěla o exekuci, o dluzích, o tom, že už neví, kde brát. Věděla jsem to. A v tu chvíli jsem to do telefonu neřekla. Měla jsem silný pocit, že bych ji tím rovnou udala a hodně jí uškodila. Takže jsem se držela své prvotní odpovědi. Šéfová jen povzdechla, řekla, že tomu rozumí, ale že se to stejně musí došetřit, a hovor ukončila. Hovor ukončila, ale moje hlava jela dál.
Když pravda bolí víc než lež
Zůstala jsem sedět s mobilem v ruce a prázdnou obrazovkou. Seriál, který mi automaticky naskočil v televizi, jsem úplně ignorovala. Hlavou se mi pořád dokola honilo, co jsem právě udělala a neudělala. Došlo mi, že jsem šéfové lhala. Nebylo to žádné nedorozumění, prostě jsem zatajila důležitou informaci. A zároveň jsem si uvědomovala, že jestli má Martina opravdu průšvih, moje mlčení jí stejně nepomůže. Do toho jen zatáhne i mě, protože jsem o jejích problémech věděla. Několikrát během odpoledne jsem vzala telefon do ruky s tím, že jí zavolám zpátky a řeknu to na rovinu. Vždycky jsem ale skončila u domovské obrazovky, schovala mobil pod deku a řekla si „později“. Večer, když bylo doma ticho a já už fakt neměla kam uhnout, mi došlo, že na to „později“ budu pořád myslet. Napsala jsem šéfové zprávu, jestli by si na mě mohla ještě jednou udělat čas na telefonát.
Druhý den dopoledne mi zavolala. Tentokrát jsem neotálela. Řekla jsem jí, že mi loni na podzim Martina řekla o exekuci a o tom, že má problémy se splácením. Že nevím detaily, ale že jsem si to nemohla nechat pro sebe, když se mě na to přímo ptá. Zároveň jsem ji prosila, ať to nebere jako důkaz viny, spíš jako vysvětlení, proč může být kolem Martiny teď napjatá situace. Šéfová zněla věcně. Poděkovala mi, že jsem byla upřímná, řekla, že si to zapíše jen do interního záznamu jako kontext a že hlavní pro ni budou účtenky, kamerové záznamy a inventura. Po hovoru jsem položila telefon a bylo mi fyzicky těžko. Měla jsem pocit, jako bych ji opravdu udala, i když jsem ve skutečnosti jen zopakovala něco, co mi sama svěřila.
Zrada v SMSkách a ticho mezi námi
O pár dní později mi večer přišla dlouhá zpráva od Martiny. Už podle prvních vět jsem pochopila, že je zle. Psala, že ví, že jsem o ní mluvila se šéfovou, a že se od ní mezi řečí dozvěděla, odkud ví o exekuci. Bylo to plné vyčítavých narážek. Že teď vypadá jako zlodějka. Že jí dali vytýkací dopis. Že jí přijde, že jsem ji zradila já i práce. Snažila jsem se jí odepsat, že jsem neřekla, že něco ukradla, jen že má starosti, které ji můžou dostávat pod tlak. Že mě mrzí, kam se to dostalo. Odpověď přišla krátká a strohá. A já jsem pochopila, že se mezi námi něco změnilo.
Další týdny jsme se v práci neviděly, pořád jsem byla doma. Kontakt se zúžil na občasné neutrální zprávy typu „co noha?“, ale žádné sdílení, žádné drby, žádné hlasovky v noci cestou z práce. Od šéfové jsem se pak dozvěděla, že po kontrole kamer a inventury pokladny se ztráty potvrdily a že Martina nakonec na dohodu odešla, prý „aby měla klid“. Bylo mi z toho smutno. Zároveň jsem ale cítila, že jsem asi neměla moc jiných možností, pokud jsem nechtěla dál lhát a vyhýbat se tomu. Došlo mi, že někdy telefon z práce neznamená problém pro mě, ale otázku, jak moc jsem ochotná nést důsledky za to, že někoho „moc dobře znám“ a že mám informace, které můžou rozhodnout o tom, co se s tím člověkem v práci stane.
