Článek
Konec roku v práci vždycky vypadá podobně, ale letos na mě působil mnohem silněji. Poslední týden v prosinci se u nás rozjelo firemní bilancování. Kolegové si do sdíleného dokumentu psali, co se jim povedlo, a velké cíle na další rok. Někdo přidal povýšení, někdo maraton, někdo tři nové úspěšné projekty. Kolegyně za mnou přišla s otázkou: „A co tam dáš ty? Musíš se tam taky zapsat.“ Zasmála jsem se a odpověděla něco ve stylu: „Já si to ještě promyslím, chci to mít velkolepé.“ Ve skutečnosti jsem seděla u počítače a měla pocit, že jsem ten rok hlavně přežila. Že jsem plnila, co bylo potřeba, ale nic zásadního neudělala. Když jsem slyšela to jejich nadšení a viděla ty barevné odrážky v dokumentu, místo motivace jsem cítila spíš prázdno a lehkou podrážděnost. Cítila jsem se od toho všeho úplně odpojená.
Když novoroční nadšení jen bolí
Večer doma partner přišel s tím, že by bylo fajn udělat si „vision board“ na nový rok. Někde to viděl, prý to dělají známí a hrozně si to chválí. „Otevřeme víno, vezmeme časopisy, vystříháme si, co chceme, a nalepíme to na karton,“ popisoval to nadšeně. Já automaticky sáhla po klasické výmluvě – že mě bolí hlava, že jsem unavená a že bych to radši nechala na víkend. V duchu jsem ale spíš cítila stud. Neměla jsem představu, co bych si tam vlastně nalepila. Co bych tam napsala, když se mi teď těžko představuje vůbec příští měsíc, natož celý rok dopředu. On to bral jako nevinnou aktivitu, takže mě pořád jemně přemlouval: „Pojď, bude to sranda, nemusí to být dokonalé.“ A mně to začalo lézt na nervy. Nakonec jsem po něm vyjela: „Nech toho už, prostě na to nemám náladu.“ Ticho, co pak v obýváku vzniklo, bylo hodně nepříjemné. On se stáhnul, já měla vztek sama na sebe, ale nedokázala jsem to v tu chvíli vysvětlit.
Druhý den ráno jsem seděla v tramvaji a bezmyšlenkovitě sjížděla sociální sítě. Na mě vyskakovaly fotky z dovolených, kolažovitá shrnutí roku, dlouhé statusy o tom, jak byl rok náročný, ale „nakonec vlastně krásný“ a jak se dotyčný těší na všechno, co přijde. Po pár minutách jsem cítila, jak je mi z toho fyzicky čím dál hůř. Připadala jsem si, že ostatní mají životy s jasným směrem a tempem, zatímco já se nikam neposouvám. Zavřela jsem aplikaci a dívala se ven z okna. V hlavě mi běžela dost děsivá věta: jestli má další rok vypadat stejně jako tenhle, tak ho vlastně nechci. Chvíli jsem přemýšlela, jestli je se mnou něco zásadně špatně, že nemám ten nadšený novoroční mód. Nebo jestli je problém spíš v tom, jak ten svůj život teď vedu.
Je to lenost, nebo opravdu vyhoření
Odpoledne jsem šla na kafe s kamarádkou. Ona naopak byla v klasickém nastavení „nový rok, nové plány“. Vyprávěla mi, jak je přihlášená na kurz, jak plánuje výlet do hor, že si chce víc chránit volné víkendy. Mluvila o tom docela nadšeně a pak se mě zeptala: „A ty? Na co se těšíš příští rok?“ Zůstala jsem chvíli ticho, přehrávala jsem si v hlavě různé neutrální odpovědi, ale nakonec jsem řekla pravdu: že vlastně na nic konkrétního. Podívala se na mě zkoumavě a řekla: „Mám pocit, že už delší dobu vypadáš hrozně unaveně. Nejsi vyhořelá?“ Ta věta mě zaskočila. Nikdy jsem o sobě takhle nepřemýšlela. Ale v tu chvíli mi začalo dávat smysl, proč mám pocit, že dny jen mechanicky jeden po druhém zvládám. Najednou jsem si uvědomila, že možná nejde o lenost nebo neschopnost plánovat, ale o to, že jsem prostě úplně vyčerpaná.
Večer doma jsem si lehla do postele a místo psaní předsevzetí jsem si v hlavě přehrávala celý uplynulý rok. Viděla jsem sama sebe, jak vstávám, jedu do práce, vracím se domů, dělám nákupy, starám se o praktické věci, o víkendu dospávám a pak znovu to samé. Měla jsem pocit, že jednotlivé týdny od sebe skoro nerozeznám. Uvědomila jsem si, že se mi nechce začínat další rok ne proto, že bych ho předem vzdávala, ale protože nechci pokračovat úplně stejně, bez jakékoliv změny. Cítila jsem strach – co s tím vlastně můžu udělat, když mám závazky a účty. Zároveň se mi ale trochu ulevilo, že ten svůj odpor k novému roku konečně umím aspoň nějak pojmenovat. Že to není jen „nemám náladu“, ale něco hlubšího.
První lednové ráno jsem si sedla ke stolu s blokem. Prázdný papír ve mně vyvolával stejný nepříjemný pocit a připomněl mi ten sdílený dokument v práci. Místo seznamu velkých plánů jsem si ale napsala jen jednu větu: „Příští týden aspoň jeden den nepracovat přesčas a po práci jít ven na procházku.“ Připadalo mi to směšně malé, ale zároveň jako něco, co možná opravdu zvládnu. Večer jsem to řekla partnerovi. Vysvětlila jsem mu, že teď nepotřebuju „nový rok, nové já“, ale zjistit, jestli vůbec dokážu trochu zpomalit a najít v tom dni něco jiného než povinnosti. Vzal to v klidu, bez ironie. Řekl, že je rád, že o tom mluvím konkrétně, a že když budu chtít, půjde na tu procházku se mnou. Nový rok mi pořád nepřipadá jako něco, na co bych se těšila, ale už ho nevnímám jen negativně. Spíš jako řadu malých kroků, u kterých doufám, že je tentokrát dokážu opravdu udělat.
