Článek
K rodičům jsem dorazil někdy po třetí odpoledne, s rozbitým batohem a pár dárky, které jsem den předtím ve stresu kupoval. V hlavě jsem pořád měl hlavně rozchod s Markétou. V autobuse jsem se k tomu několikrát skoro nahlas hecoval, že jim to dneska prostě řeknu a nebudu dělat, jako že se nic neděje. Jakmile jsem ale otevřel dveře bytu, přivítala mě známá směs vůně smaženého kapra, vanilkových rohlíčků a mámino hlasité: „No konečně, už jsem myslela, že ti ujel autobus.“ Táta se vynořil z obýváku, podal mi ruku, máma mi vzala tašku s dárky a hned je začala komentovat. V tom domácím rámusu se moje odhodlání rychle vytratilo. Spíš jsem jen automaticky přepnul do role syna, který přijel „na Vánoce domů“.
Jak jedna věta změnila celý večer
V kuchyni máma pobíhala mezi sporákem a linkou, střídavě hlídala kapra a salát, všechno mělo svůj zaběhnutý pořádek. Strčila mi do ruky talíř s moukou a vajíčky, ať jí pomůžu obalovat poslední řízky. Stáli jsme vedle sebe u linky a já přemýšlel, jak vůbec začít. Chtěl jsem nějak nenápadně zmínit Markétu, připomenout, že tu loni normálně stála se mnou a mámě míchala salát. Místo toho to přišlo od ní: „A kde máš dneska Markétu, nepřijede později?“ A já automaticky zalhal, že je letos u svých, že se jí to tak lépe hodilo. Slyšel jsem se a v tu chvíli jsem se za sebe dost styděl. Máma jen pokrčila rameny, něco ve smyslu, že je to škoda, a hned přešla na to, jestli máme dost citronu a kdo donese z komory další olej. A já se zase utěšoval, že „teď se to nehodí“.
Za chvíli přijela ségra s novým klukem. Představovala ho mezi dveřmi, zatímco táta jim bral kabáty a hned spustil svoje klasické vtípky o tom, jak „další chudák ochutná maminčin salát“. Všichni jsme se motali kolem stolu a řešili, kdo bude sedět kde, aby měl táta blíž ke kuchyni a babička viděla na televizi v obýváku. Ségra se ke mně naklonila a pošeptala mi, že je z toho všeho nervózní a jestli si myslím, že ho naši vezmou. Ujistil jsem ji, že jo, a přitom mi problesklo hlavou, jaké by to asi bylo být v její roli. Prostě „ten s někým novým“. Místo toho jsem byl ten, kdo přijel sám, ale nikdo to nahlas nepojmenoval. Všichni jako by předpokládali, že Markéta je někde jinde a za chvíli se objeví.
Noví partneři, staré rodinné scénáře
U večeře se všechno točilo kolem jídla a tradic. Jestli jsme správně drželi půst, jestli má být kapr tolik osolený, kdo si pamatuje, kdy jsme poprvé pouštěli lodičky ve vaně. Táta vytahoval historky ze svého dětství, které jsem slyšel milionkrát, ale k Vánocům už prostě patří. Máma poučovala ségru, že na Štědrý den se nemá běhat po obchodech, a ségra protočila oči. V těch krátkých tichých chvílích mezi sousty jsem v sobě hledal odvahu říct: „Hele, já vám musím něco říct.“ Jednu chvíli jsem se nadechl, už jsem otevíral pusu, a v tom babičce zaskočila malá kost z kapra. Začala kašlat, všichni vyskočili, skleničky cestovaly po stole, máma na ni volala, ať dýchá nosem a pije vodu. Šťastně to dopadlo, ale tu moji větu už jsem pak nedokázal říct. A zase jsem se vymluvil na to, že „teď se to fakt nehodilo“.
Po večeři jsem skončil v kuchyni u dřezu. Myl jsem talíře, hrnce, příbory, a máma mi je podávala a u toho si stěžovala, kolik toho zase navařila, „jako kdyby nás tu bylo dvanáct“. Z obýváku byla slyšet tlumená televize a občasný smích. Atmosféra byla klidnější, bez toho štědrovečerního napětí. Říkal jsem si, že teď je ten okamžik. Jsme sami dva, ruce zaměstnané, žádný přímý pohled do očí, jen běžná práce. Začal jsem: „Mami… víš, já jsem ti vlastně neřekl…“ Ona ale zrovna něco hledala v lednici a přerušila mě: jestli nechci misku salátu domů, že bych aspoň nemusel vařit. A já automaticky přikývl, že jo, že si klidně vezmu. Zase jsem to nechal být. Místo toho jsme přešli k tomu, komu dát jaké cukroví, kdo má rád vosí hnízda a kdo linecké. Dovařila se káva a za chvíli už jsme seděli všichni v obýváku, rozbalovali dárky a v televizi běžela pohádka, kterou nikdo pořádně nesledoval.
Nosit domů salát místo pravdy
Když jsem odcházel, venku už byla tma a z jednoho balkonu naproti někdo zapaloval prskavky. V předsíni jsem si navlékal boty a máma mi do tašky postupně cpala krabičky s cukrovím, balíček řízků, salát. „Ať tam nejsi o hladu,“ říkala. Táta mi mezi dveřmi podal ruku a řekl svoje tradiční: „Hlavně buď zdravej, všechno ostatní se udělá.“ Vždycky mi to znělo jako jednoduchá pravda. Tentokrát jsem v tom ale slyšel i to, že tomu ani jeden z nás úplně nevěří. V tramvaji cestou domů se mi v hlavě přehrával celý večer. Došlo mi, že jsme zase jednou zvládli probrat všechny detaily bramborového salátu, historky z dětství i to, kolik cukroví zbylo z loňska. Ale k tomu, co mě doopravdy tíží, jsme se vůbec nedostali. A že za to nemůžu jen rodinnou atmosférou nebo „nevhodnou chvílí“. Bál jsem se být ten, kdo naruší klidnou vánoční pohodu. A tak jsem si ten večer kromě krabiček s jídlem odnesl i jasné vědomí, že pokud chci, aby se mezi námi mluvilo otevřeně, budu s tím muset začít já.
