Článek
K rodičům přijíždíme dopoledne, jako každý rok. Sotva otevřou dveře, máma už běhá mezi kuchyní a obývákem, něco volá přes chodbu, v bytě je vedro a voní smažené řízky. Na stole v obýváku jsou nachystané talíře s cukrovím, v rohu jsou schované dárky, všechno na svém místě, úplně stejně jako vždycky. Při zouvání bot se ve mně objeví ten známý pocit, že „to zase nějak musíme zvládnout“ a moc nemyslet na to, jaká atmosféra kolem toho bývá. V mém starém pokoji už je nachystaná cestovní postýlka pro malou, automaticky se počítá s tím, že tam budeme spát jen my dvě. Nic nekomentuju. Nechci začít první hodinu Vánoc debatou o tom, proč nemůžeme spát všichni spolu doma.
Když se tradice střetnou s realitou dítěte
Odpoledne se to začíná lámat. Dcera je čím dál víc unavená, po poledním spánku je vzhůru už druhou část dne, všude je hluk, spousta podnětů, pořád se něco děje. Když se podívám na hodiny a vidím, že je teprve půl čtvrté, úplně jasně vím, že večeře v šest pro ni bude peklo. V kuchyni máma přendává salát do mís a já se opatrně zeptám, jestli by nešlo jíst dřív, kvůli malé, aby pak nebyla úplně přetažená. Máma mávne rukou, ani se na mě pořádně nepodívá, a řekne svoje klasické, že „to k Vánocům patří, takhle se to má dělat“ a že my jsme to takhle zvládli všichni. Cítím, jak se mi sevře žaludek, ale jen kývnu a ustoupím. Nechci hned po obědě vyvolat hádku, tak to zase v sobě potlačím.
Večeře začne na minutu přesně v šest. Svíčka, zvoneček, krátká řeč o tom, jak je fajn, že jsme všichni spolu, a že doufá, že „budeme držet ty naše tradice, dokud to půjde“. Všichni si sedneme, před nás se postaví rybí polévka. Nemám ji ráda, nikdy jsem ji neměla ráda, ale automaticky ji přijímám, protože vím, kolik úsilí do toho máma dala, a nechci jí dělat další vrásky. Dcera se vrtí na židličce, chce jen suchý rohlík, natahuje ruce ke mně a v očích má takovou tu unavenou paniku. Snažím se ji uklidnit, dát jí napít, něco jí povídat, ale moc to nefunguje. Máma ji přes stůl napomíná, ať „hezky sedí, když je štědrovečerní večeře“, jako by byla o deset let starší.
Když se u štědrovečerního stolu zlomím
Atmosféra je čím dál napjatější. Dcera se po chvíli úplně rozpláče, tak ji beru na klín a přestávám řešit polévku, salát, kapra i to, jestli jsem si stihla připít. V tu chvíli máma pronese něco v tom smyslu, že „za nás děti věděly, jak se chovat u stolu, měli jsme respekt“ a že dneska si všichni všechno přizpůsobujeme, ale na Vánoce by se to mělo držet tak, jak se to má. Dotkne se mě to jak jako mámy, tak jako její dcery. Přetekne mi trpělivost. S klínem plným brečícího dítěte najednou nemám sílu dál dělat, že je všechno v pořádku. Nahlas řeknu, že mě to její „takhle se to má dělat“ už prostě dusí, že kvůli tomu každý rok trpíme a že takhle to pro mě nejsou hezké Vánoce. Vstanu od stolu, vezmu malou do náruče a bez dalších slov jdu do svého starého pokoje.
V pokoji se všechno najednou ztiší. Dcera se ke mně přitiskne a během pár minut usne, úplně vyčerpaná. Jakmile slyším její rovnoměrné dýchání, rozpláču se i já. Sedím na posteli, dívám se do tmy a tečou mi slzy, které jsem celý den zadržovala. Přijde za mnou partner, tiše zavře dveře, sedne si vedle mě a řekne, že kdyby to pro mě bylo opravdu moc, můžeme se sebrat a klidně teď hned odjet domů. A najednou cítím obrovskou úlevu, že by to šlo, ale zároveň šílený pocit viny, že „kazím Vánoce“, že zraňuju mámu, která se celý den honila. Sedíme v tom tichu, z kuchyně je slyšet tlumené cinkání příborů a hlasy, a já si poprvé úplně jasně uvědomuju, že takhle už to další roky nechci.
Jak jsme přepsaly rodinný vánoční scénář
Po nějaké době se otevřou dveře a vejde máma. Je vidět, že je napjatá, ale nekřičí. Začne tím, co jsem čekala: že se celý den dřela, aby nám připravila hezké svátky, a teď jí to takhle vracím. Normálně bych se hned začala omlouvat a vysvětlovat, ale tentokrát to ustojím a snažím se mluvit klidně. Řeknu jí, že si vážím všeho, co dělá, ale že ta všechna „musí“ kolem Vánoc mě ničí. Že nepotřebuju dvanáct zvyků během jednoho večera, ale klidný čas s rodinou a dítětem, které může jít spát, když už prostě nemůže. Že mám pocit, že se spíš snažíme všechno dodržet, než abychom spolu byli normálně. Máma se brání, že bez těch zvyků by to „nebyly opravdové Vánoce“, že takhle to měla od svých rodičů. Ale zároveň vidím, že ji moje slova zasáhla. Po chvíli spíš pro sebe prohodí, že se toho možná opravdu příliš drží, a že to stejně není jako dřív, když jsme byli malí.
Nakonec se domluvíme, že zbytek večera už žádné další rituály nebudou. Žádné lití olova, žádné krájení jablíček pro štěstí, žádné nucené povídání si „u stromečku“. Jen káva, cukroví a pak si my dospělí v klidu rozdáme dárky. Ty pro malou necháme na ráno, až se vyspí. Když se s partnerem vracíme ke stolu, je cítit trochu trapno, ale zároveň i určité uvolnění, že už se nemusíme držet předem daného scénáře. V duchu se rozhodnu, že příští rok zůstaneme na Štědrý den doma a rodiče pozveme jen, pokud budou chtít přijet bez očekávání, jak to „má být“. Je mi z toho trochu smutno, protože vím, že tím něco končí. Ale zároveň cítím úlevu, že jsem to konečně nahlas řekla a že máme šanci si kolem štědrovečerního stolu vytvořit vlastní, klidnější způsob, jak spolu být.
