Článek
Seděla jsem večer v kuchyni, dívala se na „vtipný“ hrnek od partnera a docházelo mi, že nejde o jednu hloupou poznámku, ale o způsob, jakým se ke mně dlouhodobě choval.
Seděla jsem večer v kuchyni, před sebou ten nový hrnek s nápisem „královna těstovin“. Ráno mi ho přinesl s tím, že je to sranda, protože „stejně nic jinýho nevařím“. Tehdy jsem to ještě přešla. Teď jsem na ten hrnek zírala a v hlavě mi pořád dokola jela věta, kterou odpoledne pronesl před našimi známými. On byl v obýváku, pustil si seriál a tvářil se, že je všechno v pořádku. Poslední měsíce jsem byla v našem vztahu hlavně unavená, měla jsem pocit, že se mu přizpůsobuju úplně ve všem. Ten večer jsem ale necítila ani vztek, spíš zvláštní klid a potřebu si v sobě některé věci srovnat.
Když se vtip mění v ponížení
Odpoledne jsme seděli s kamarády v kavárně. Byla jsem docela pyšná, protože mě v práci povýšili, a vyprávěla jsem jim, jak z toho mám radost. On se na mě podíval, usmál se a nahlas řekl: „Jo, šéf si prostě všiml, jak dobře umíš vařit těstoviny a brečet u seriálů.“ Všichni se zasmáli, jedna kamarádka řekla něco jako, že je to roztomilé. Já jsem se navenek jen pousmála, ale cítila jsem, jak mi rudnou tváře a svírá se mi v krku. Nebylo to totiž poprvé, co si ze mě před ostatními udělal terč. Vždycky to schovával za „vtip“, ale pokaždé to mířilo na to, že jsem citlivá, neschopná nebo jednoduchá.
Když jsme večer přišli domů, rozhodla jsem se, že to tentokrát nenechám být. Řekla jsem mu, že mě ta poznámka mrzela a že to není první taková situace. Protočil oči a odpověděl, že jsem přecitlivělá, že to byl jen vtípek a že „takhle by se jeden bál něco říct“. Zkusila jsem mu vysvětlit, že v tom vtipu slyším, že si mě neváží, ale jen mávl rukou. V tu chvíli jsem si všimla jedné věci: vůbec ho nezajímalo, jak mi při tom bylo. Šlo mu jen o to, aby on nemusel nic měnit a aby mohl dál říkat, co chce, bez následků.
Je to fakt jen moje přecitlivělost?
Další den jsem to celé vyprávěla kamarádce u oběda. Vlastně jsem spíš potřebovala slyšet, jestli to fakt nepřeháním. Ona pokrčila rameny a řekla, že chlapi jsou prostě neotesaní a že by to neřešila, že je to fakt drobnost. Připomněla mi, že jinak je přece „hodný“ a že se stará. Chvíli jsem jí přikyvovala, ale uvnitř jsem cítila, jak se mi něco vzpírá. Uvědomila jsem si, že mě možná víc děsí to, jak to všem připadá normální, než ten samotný vtip. Jako bych měla přijmout, že moje pocity jsou vždycky až na posledním místě, hlavně aby byl klid.
Od té chvíle jsem si začala víc všímat detailů, které jsem dřív přešla. Jak o mojí práci mluvil jako o „nějakých papírech“, i když věděl, že je pro mě důležitá. Jak mi automaticky přehazoval svoje povinnosti se slovy, že „ty to máš stejně cestou“ nebo „ty to líp zařídíš“. Začala jsem si ty momenty psát do mobilu, ne proto, abych si dělala čárky, ale abych sama sobě dokázala, že si to nevymýšlím. Po pár týdnech jsem za ním znovu šla, tentokrát v klidu. Řekla jsem, že mám pocit, že se vzájemně míjíme, a navrhla jsem, jestli bychom nezkusili párovou terapii. Zasmál se, že nejsme blázni, a dodal, že „kvůli pár drobnostem“ rozhodně nikam chodit nebude.
Moment, kdy už nejde dál ustupovat
O pár týdnů později jsme měli jet k mým rodičům. Sám navrhl, že pojede se mnou, prý je dlouho neviděl a ví, že to sama nerada řídím. V den odjezdu na mě ale z chodby jen zavolal, že jede s klukama na fotbal a že to ke „starejm“ přece zvládnu sama. Stála jsem v předsíni s taškou v ruce, poslouchala bouchnutí dveří a najednou se mi v hlavě spojilo všechno dohromady. Ten „vtip“ v kavárně, ty řeči o párové terapii, seznam v mobilu, všechny ty chvíle, kdy jsem měla pocit, že jsem tam jen do počtu. Došlo mi, že už nemá smysl se uklidňovat, že to byla jen jednorázová blbost. Takhle se ke mně prostě choval dlouhodobě.
Ten večer jsem za ním šla a v klidu mu řekla, že takhle žít nechci a že se chci rozejít. Zase opakoval, že to přeháním kvůli „nějaké blbé poznámce u kafe“ a že mám problém s humorem. Nehádala jsem se. Jen jsem mu řekla, že ta poznámka nebyla důvod sama o sobě, ale okamžik, kdy mi to všechno došlo. Během pár dní jsem se přestěhovala k sestře. I ona se mě opatrně ptala, jestli to kvůli takové „drobnosti“ není moc. Snažila jsem se jí vysvětlit, že ta drobnost byla jen moment, kdy jsem poprvé jasně viděla, jak se v tom vztahu cítím. Bylo mi úzko a bála jsem se, co bude dál. Zároveň jsem ale po dlouhé době měla pocit, že jsem se konečně postavila sama za sebe, i když to zvenku možná vypadalo, že jsem se rozešla kvůli jednomu blbému vtipu.
