Hlavní obsah

Vteřiny od smrti vše změnil náhodný hovor – o dekádu později si zachránce vzala za muže

Foto: NoName_13 / pixabay

Nevinný telefonát od dávného kamaráda překazil pokus dívky o sebevraždu. O deset let později se díky tomuto osudovému spojení zrodila láska, která změnila jejich životy navždy.

Článek

Když jsem sáhla po telefonu ve chvíli, kdy už jsem neviděla jiné východisko

Seděla jsem na tvrdé lavici vedle rozbitého plotu a vítr mi cuchal vlasy. Srdce mi divoce bušilo, ruce se mi třásly a v hlavě jsem měla úplně vymeteno. Prostě prázdno, černá tma. Věděla jsem, co chci udělat, a byla jsem přesvědčená, že je to správně. Všechno pro mě ztratilo poslední smysl, všechnu barvu.

Nikdo by asi neřekl, že to jediné, co mě v tu chvíli zastaví, bude úplně obyčejný, dokonce skoro zapomenutý hovor. V kapse mi zapípal mobil. Podívala jsem se na displej a oči se mi rozšířily. Neznámé číslo. Jenže něco, úplně nevysvětlitelného, mě donutilo ho přijmout.

Když jsem poznala Marka poprvé, byl svět ještě jednodušší

Bylo mi tehdy třináct, když jsem na letním táboře potkala Marka. Měl na sobě tmavé tričko a neuvěřitelně roztomilý úsměv. Připadala jsem si vedle něj jako malá holka, která se bojí i promluvit. Přesto jsem za ním šla a prostě řekla: „Tahle barva ti fakt sluší.“ Doteď si pamatuju, jak zrudl.

Strašně jsme si padli do noty. Povídali jsme si o sci-fi a kreslili si obrázky, psali si po táborech a pár měsíců jsme byli nerozlučná dvojka. Jenže pak přišla střední, nové kamarádky, nové lásky. Na Marka jsem sice nikdy nezapomněla, ale čas nás prostě od sebe odtrhl. Zůstalo po něm jen pár zpráv někde v archivu a zažloutlá fotka.

Všední den s nejtemnějším koncem

Už dlouho jsem se cítila, jako by kolem mě stěny světa stály příliš těsně. Pocity stísněnosti a bezvýchodnosti se se mnou táhly celé týdny. Všechno, co jsem dřív milovala, mi připadalo zbytečné. Nakonec jsem došla do bodu, kdy jsem byla naprosto rozhodnutá to ukončit. Vypla jsem mobil, napsala poslední dopis a šla na místo, kam už jsem neměla mít odvahu se nikdy vrátit.

Jenže těsně před tím, než jsem se rozhodla pro ten finální krok, ten pitomý telefon začal znovu vibrovat. Kdo by tak mohl volat? Bylo mi to vlastně jedno, ale něco ve mně mě donutilo zmáčknout zelené tlačítko.

Dezorientovaná a naštvaná, ale… ten hlas mě probudil

„Haló? Míšo, jsi to ty?“ ozvalo se na druhém konci drátu. Trvalo mi dvě vteřiny, než jsem ten hlas poznala. Ostrý mžik – to přece nebyl nikdo jiný, než Marek! Začaly se mi klepat ruce ještě víc.

„Myslela jsem, že už spolu nikdy nebudeme mluvit,“ zašeptala jsem rozechvěle.

Marek chvíli mlčel, pak řekl: „Nevím proč, ale musel jsem ti zavolat. Něco mi říkalo, že bys mohla potřebovat slyšet kamaráda.“ V tu chvíli jsem to nevydržela a rozbrečela se. Nedokázala jsem už předstírat, že nic necítím.

Slova, která mě chytila zpátky do života

Přiznala jsem mu, jak moc je to pro mě těžké. Že mám pocit, že jsem sama, že nikoho nezajímám a že už vážně nevím, co dál. Marek mě vyslechl bez jediného soudu, jenom tiše oddychoval do telefonu. Bylo cítit, že tam je opravdu pro mě.

„Prosím tě, zůstaň tady. Můžeš mi zítra zavolat? Uvidíš, že to spolu zvládneme,“ řekl. Hlas měl tichý, ale pevný. Slíbila jsem mu, že to alespoň zkusím. Poprvé po několika týdnech jsem si připadala nepatrně, opravdu maličko, méně sama.

Z nečekaného setkání se rodí něco výjimečného

Druhý den jsme si volali znovu, a třetí den taky. Postupně jsem zjistila, že z něj nejsem rozechvělá jen kvůli minulosti, ale protože se do Marka znovu zamilovávám. Byli jsme si ještě bližší, než kdy dřív. Smáli jsme se spolu, povídali si o životě, o všem, co nás trápí nebo těší.

Nikdy bych si nemyslela, že obyčejné rozhodnutí zvednout cizí telefon dokáže změnit celý můj život. Možná mě Marek zachránil, aniž by si to sám uvědomoval. A já pak jednoho dne, po měsících obyčejných i neobyčejných rozhovorů, slyšela od něj slova, při kterých mi naskočila husí kůže: „Míšo, chtěl bych s tebou prožít zbytek života.“

Ohlédnutí, které bolí i hřeje

Občas se mi vybaví ten okamžik, kdy jsem stála u plotu a poprvé cítila, že nemám už žádnou sílu bojovat. V hlavě mám ale ještě silnější vzpomínku – na Marka, na jeho hlas, na slib, že nebude utíkat. Nikdy bych neřekla, jak moc dokáže jedna zpráva, jeden telefonát nebo jedno kamarádství zasáhnout do životní cesty člověka.

Dneska mám po boku toho kluka s tmavým tričkem z tábora. Vím, že tenkrát nešlo o náhodu. Dodnes si připomínám, že někdy stačí hledat jiskru v naprosto tmavém tunelu – a neztratit naději.

Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz