Článek
Všechno to začalo úplně obyčejně. Byla sobota dopoledne, v bytě ticho, partner odjel ke svým rodičům a já jsem měla poprvé po delší době pocit, že na mě nikdo netlačí. Stála jsem na balkoně, věšela prádlo a v hlavě jsem si sepisovala seznam drobností, které bych ten den mohla stihnout. Uklidit koupelnu, dojít na poštu, odpoledne si možná sednout s knížkou. Auto stálo dole před domem na svém místě, tak jako vždycky. Včera večer jsem s ním přijela z nákupu, vynesla tašky nahoru a byla jsem přesvědčená, že jsem zamkla. Nepřemýšlela jsem nad tím, brala jsem to jako hotovou věc, stejně samozřejmou jako to, že jsem zabouchla dveře od bytu.
Když na vás zničehonic mává soused
Z ničeho nic jsem v periferním vidění zachytila nějaký pohyb. Zvedla jsem oči jen tak napůl a všimla si, že někdo na protějším balkonu mává. První reakce byla, že to není na mě. Vždyť je tam spousta bytů, klidně může mluvit s někým jiným. Snažila jsem se dál soustředit na kolíčky, ale ten člověk zjevně nepřestával. Když jsem se podívala pořádně, viděla jsem muže kolem padesátky, který na mě dost výrazně gestikuloval rukama. Ukazoval směrem ke mně a dolů k parkovišti. Bylo mi to trochu nepříjemné, najednou jsem si připadala pozorovaná a vůbec jsem netušila, co ode mě chce. Chvilku jsem váhala, jestli dělat, že nic, ale nakonec jsem popošla blíž k zábradlí, abych ho aspoň slyšela.
Snažil se překřičet vzdálenost mezi domy a volal na mě, jestli nemám to modré auto zaparkované skoro uprostřed řady. Znovu mávl rukou a tentokrát mi bylo jasné, že ukazuje přesně na moje auto. Pak naznačil, že je asi otevřené. V tu chvíli se mi udělalo úzko. Hned se mi vybavila včerejší situace: přijela jsem z nákupu, tahala těžké tašky z kufru, do toho mi zvonil telefon, někdo něco chtěl, já jsem pobíhala mezi autem a bytem a snažila se všechno stihnout najednou. Při té představě mi došlo, že jsem klidně mohla prostě nezmáčknout zamykací tlačítko. Najednou jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem auto zamkla, nebo jestli jsem si to jen automaticky domyslela.
Cesta dolů a nepříjemné odhalení u auta
Rychle jsem hodila zbytek kolíčků do košíku, až jeden spadl na zem, zabouchla balkonové dveře, popadla klíče od auta z poličky v předsíni a v pantoflích vyběhla z bytu. Cestou po schodech jsem cítila směs trapnosti a nervozity. V hlavě mi běželo: „To snad ne, opravdu jsem mohla nechat auto otevřené celou noc?“ Do toho se přidala myšlenka, co si asi ten chlap o mně pomyslel. Že jsem nezodpovědná? Nepozorná? Jak jsem sebíhala poslední schody, snažila jsem se aspoň doufat, že to bude nějaké nedorozumění a že dveře jsou jen špatně dovřené, ale auto zamčené je. Ten pocit jistoty jsem ale neměla.
Když jsem došla k autu, bylo to hned jasné. Zadní dveře na straně spolujezdce byly opravdu mírně pootevřené. Vypadalo to, jako kdyby nedovřely, ale stejně mě zamrazilo. Chytila jsem za kliku a dveře se otevřely úplně bez odporu. Takže žádné automatické zamčení, nic. Nahlédla jsem dovnitř a začala rychle očima jezdit po věcech. Tašky s nákupem, které jsem včera nestihla všechny vyndat, byly pořád na zadním sedadle. Starý batoh na cvičení, který v autě vozím už měsíce, tam taky ležel. Nic viditelného nechybělo, nikdo mi tam zjevně nelezl. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem si v duchu pěkně vynadala. Jak jsem mohla být tak mimo a nechat auto přes noc otevřené přímo u silnice.
Krátký rozhovor, který změní pohled na sousedy
Pak jsem se zvedla, otočila se směrem k protějšímu domu a hledala očima toho muže. Pořád tam stál. Zamávala jsem na něj, zvedla klíče nad hlavu a posunkem mu naznačila něco jako „děkuju, měl jste pravdu“. On se usmál, mávl zpátky a zakřičel, že si toho všiml už dřív, ale nevěděl, čí to auto je. Říkal, že čekal, jestli uvidí někoho od nás z domu na balkoně nebo u okna, aby to mohl říct, než se tam někdo cizí vetře. V tu chvíli se pocit trapnosti trochu odsunul. Místo toho jsem si začala víc uvědomovat, že mi ve skutečnosti dost pomohl, i když to pro něj znamenalo vyjít na balkon a mávat na úplně cizí ženskou.
Chvíli jsme na sebe přes parkoviště volali. Zeptal se, jestli jsme se sem nastěhovali nedávno, že mě tu ještě moc neviděl. Vysvětlil, že pracuje z domu a má tak pořád výhled na parkoviště, takže si různých zvláštností všimne docela rychle. Říkal, že ho napadlo, jestli se mi třeba něco nestalo, když je auto tak dlouho otevřené. Že mu to prostě nedalo. Ještě jednou jsem mu poděkovala, zamávali jsme si a každý jsme si šli dál po svém. Cestou zpátky do bytu jsem přemýšlela, jak bych se asi zachovala já, kdybych viděla něco podobného u cizího auta nebo bytu. Uvědomila jsem si, že bych příště radši taky zaklepala nebo zamávala, i když bych riskovala, že budu na chvíli za vtěrku. Ten pocit, že si tu lidi všimnou, když je něco divné, mi ten den zvedl náladu víc, než jsem čekala.
