Článek
Můj první pohled do zrcadla po letech na ulici
Byly dny, kdy jsem si myslela, že už nikdy neuvidím vlastní odraz v zrcadle. Že nedokážu poznat samu sebe a jediným mým světem bude chladná lavička a nejasné tváře kolemjdoucích. Sbalila jsem zbytky odvahy a došla až ke dveřím jednoho malého salonu krásy na rohu, kde jsem se na okamžik zastavila.
Ruce jsem měla zaťaté do pěstí a cítila křeč v břiše, protože jsem netušila, co bude dál.
Když mě oslovila cizí žena
Zalapala jsem po dechu, když se přede mnou zničehonic objevila tmavovlasá žena s přívětivým úsměvem. „Jste v pořádku? Nechcete si na chvilku sednout?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem, i když mi vhrkly slzy do očí.
Nikdo se mě tak dlouho nezeptal, jestli něco potřebuju. Sedla jsem si na schod a snažila se uklidnit dech, ale stejně jsem neudržela hlas: „Promiňte… nevím, jestli sem patřím.“
Salon, ve kterém jsem se styděla dýchat
Vůně šamponů a zvuk fénu se mi zdály jako ozvěna z úplně jiného života. Svíral se mi žaludek, když mě žena pozvala dovnitř. Každý pohled byl pro mě jako šlehnutí, čekala jsem odtažitost nebo posměšky, ale nic takového nepřišlo.
„Nebojte, všechno zvládneme,“ řekla druhá kadeřnice a lehce mi položila ruku na rameno. Chvěla jsem se, když mi jemně rozplétala zcuchané prameny, které jsem několik zim schovávala pod šálou.
První bolest, která stála za to
Se zavřenýma očima jsem cítila, jak se do mých vlasů zarývá hřeben. Každý tah byl jako trn pod kůží, ale držela jsem, protože jsem tušila, že to je jediná cesta zpátky mezi lidi.
„Je to v pohodě, zvládnete to,“ snažila se mě uklidnit kadeřnice. „Ještě chvíli a bude to lepší.“ Byla to pravda – po chvíli jsem cítila, jak tíha na hlavě ustupuje, a místo bolesti začal přicházet zvláštní pocit lehkosti.
Když jsem málem přišla o jedinou památku
Můj řetízek byl zamotaný ve vlasech a obalený špínou. Celou dobu jsem se bála, že jej budu muset nechat uříznout. Kadeřník nakonec vyšel ven, vzal na řetízek kleště a začal ho opatrně čistit.
„Nebojte, nerozbiju to,“ mrkl na mě. Byla jsem napjatá, srdce mi tlouklo až v uších. Když mi přívěsek opatrně položil do dlaně, málem jsem se rozplakala – byl to jediný kousek minulosti, který mi zbyl.
Proměna, po které jsem ztratila slova
Najednou přede mě postavili zrcadlo. Nevěřila jsem vlastním očím. „Tak co, líbí?“ zeptala se stylistka, která mi mezitím odlíčila obličej a namalovala jemné linky.
Vlasy jsem měla krátké, voňavé a hladké. Přestala jsem být rozcuchanou troskou, začala jsem zase vypadat jako člověk. S úžasem jsem se mezi slzami usmála a vykoktala: „Já… já tomu nemůžu uvěřit.“
Cizí lidé mi dali novou šanci
Stála jsem poprvé po letech rovně a cítila, že patřím mezi ostatní. Stylistka mi podala ruku a s vřelostí v očích zašeptala: „Zkuste to znovu. Jste krásná a zasloužíte si normální život.“
Pomalými kroky jsem opouštěla salon a přemýšlela, jestli opravdu zvládnu všechno změnit. Možná to nebude lehké, moje cesta zpátky začne až teď, ale díky několika neznámým lidem jsem si poprvé po dlouhé době připadala jako někdo, na kom záleží.
Redakční poznámka
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
