Článek
Když se ohlédnu zpátky, byla to úplně obyčejná situace, která se může stát komukoliv. Bylo pozdní odpoledne, po práci, v supermarketu narváno. Byla jsem už unavená, v hlavě seznam věcí, které je potřeba doma doplnit, do toho mi co chvíli vibroval mobil. Nabrala jsem klasiku na týden – pečivo, zeleninu, něco na rychlou večeři a pár věcí do zásoby. A samozřejmě pár „výhodných“ akcí, když už jsem tam byla. U pokladny jsem cítila, jak na mě doléhá únava a trochu nervozita. Za mnou fronta, dcera mi psala, kdy už konečně přijdu, a já jen přejela pohledem po displeji s částkou, přiložila kartu, vzala účtenku do ruky a v hlavě už byla na cestě domů než v tom obchodě.
Ten pocit, že něco nehraje
Doma jsem vykládala nákup na linku v úplně automatickém režimu. Tašky z auta, na linku, lednice, skříňky, dokola. V tom mi pípne notifikace z banky s částkou za poslední platbu. Mrkla jsem na ni jen tak bokem, ale najednou jsem se zarazila. Ta suma mi na první pohled přišla nějak vyšší, než jsem čekala. Chvíli jsem si říkala, že jsem asi jen nakoupila víc než obvykle, že tam mám přece i ty věci do zásoby a nějaké dražší položky. Zároveň mě ale hlodalo, jestli jsem se nepřepočítala já, nebo jestli se nestala chyba někde jinde. Nakonec jsem sáhla do kabelky, vytáhla zmuchlanou účtenku a rozhodla se na to podívat pořádně.
Sedla jsem si ke stolu, před sebe dala účtenku a na linku rozložený nákup. Jela jsem položku po položce a v duchu si to odškrtávala. Tohle mám, tohle taky, tohle jsou ty jogurty v akci… Po pár řádcích jsem si ale všimla něčeho, co mě zarazilo. Jeden druh sýra tam byl třikrát za sebou. Zvedla jsem oči k lince a tam jeden jediný balíček. Zkontrolovala jsem to ještě jednou, abych si byla jistá, jestli se nepletu, ale opravdu, jeden sýr na lince, tři na účtence. V tu chvíli mi došlo, že ho pokladní asi pípala víckrát, možná jí čtečka špatně zareagovala, možná se jen spletla. První reakce bylo naštvání – na sebe, že jsem si toho nevšimla hned, i na obchod. A hned za tím druhá úvaha: „Kvůli dvěma stovkám se tam fakt potáhnu zpátky?“
Stojí mi to za cestu zpátky?
Chvíli jsem to probírala s partnerem. Ukázala jsem mu účtenku, sýr na lince a čekala, co na to řekne. On jen pokrčil rameny, že je to na mně, ale že dvě stokoruny nejsou úplně drobné, které bych jen tak přešla. Přemýšlela jsem. Představila jsem si, jak se zase oblékám, sedám do auta, jedu zpátky, stojím u informací a vysvětluju, co se stalo. Po celém dni v práci a s vědomím, že mě doma čekají ještě úkoly, večeře a běžné povinnosti, se mi do toho vůbec nechtělo. Zároveň mě ale štvalo, že bych to prostě nechala být, jako by se nic nestalo. Věděla jsem, že chyba je na účtence úplně jasná. Nakonec převážil spíš ten pocit nespravedlnosti a rozhodnutí, že to aspoň zkusím.
Vzala jsem tedy účtenku, peněženku a znovu sedla do auta. Po cestě jsem si v hlavě přehrávala různé možnosti, jak to může proběhnout. Že mi řeknou, že si to jen špatně pamatuju. Že budou chtít vidět ten sýr, nebo že se budou tvářit, že je s tím moc práce. Zároveň jsem si říkala, že když nic jiného, budu mít aspoň klid v hlavě, že jsem to zkusila. V obchodě jsem šla rovnou k přepážce s informacemi. Slušně jsem vysvětlila, co se stalo, vytáhla účtenku a ukázala jim ty tři shodné položky za sebou. Měla jsem v sobě lehké napětí, jestli mi uvěří, nebo mě pošlou pryč.
Jak obchod zareagoval a co to dalo
Pracovnice na informacích mě vyslechla bez nějakých poznámek a hned přes vysílačku zavolala pokladní, která mě ten den markovala. K ní si pak přivolala i vedoucího směny. Chvilku tam společně koukali do systému na záznam z té konkrétní transakce. Bylo vidět, že to pro ně není nic složitého, prostě jim tam svítily tři stejné položky za sebou, což samo o sobě působilo podezřele. Vedoucí se na mě podíval, přikývl a uznal, že se zřejmě stala chyba při markování. Ulevilo se mi. Ne proto, že bych čekala konflikt, ale spíš proto, že mě nikdo nezkoušel přesvědčovat, že si to jen špatně pamatuju nebo že to nějak jinak odpovídá.
Pakt mi vedoucí vysvětlil, jak bude vypadat samotné vrácení peněz. Řekl, že přebytečné dvě položky stornují a částku mi pošlou zpátky na kartu formou vratky. Nechali mě chvilku počkat, vytiskli k tomu potvrzení, které jsem podepsala, a to bylo celé. Celý proces trval pár minut, ale mně to připadalo delší, protože jsem pořád trochu počítala s tím, že se něco zadrhne. Když jsem pak vyšla z obchodu ven a sedla do auta, cítila jsem spíš klid než nějaké vítězství. Měla jsem pocit, že jsem udělala správnou věc, i když to znamenalo zdržení a dvě cesty do stejného supermarketu během jednoho odpoledne. A v duchu jsem si řekla, že příště si aspoň rychle zkontroluju účtenku hned u pokladny nebo si víc pohlídám, co pokladní pípá. Ne proto, že bych čekala podvod, ale protože je to nakonec moje peněženka a moje zodpovědnost.
