Článek
Jak jsem zjistila, že umím být dobrou mámou i bez kouzla hvězd
Vše začalo jednoho dusného večera, kdy jsem seděla na gauči a hypnotizovala blikající obrazovku telefonu. Klára mi napsala zprávu s odkazem a poznámkou: „Ty prý nikdy nebudeš dokonalá máma, nejsi v top pětce znamení.“ Zasmála jsem se tomu nahlas, ale někde hluboko ve mně se ozval ten starý známý hlas pochybností. Copak opravdu záleží na tom, kdy se člověk narodí?
Rozčarování ze seznamu těch vyvolených
Zvědavost mi nedala a článek jsem si přečetla. Podle těch řádků byl lepší rodič ten, kdo je pečlivý jako Marta nebo disciplinovaný jako paní Novotná, co prý loni vychovala i sousedovic kočku. Já mám prý smůlu už jen proto, že jsem se narodila v prosinci pod „nevýkonným“ znamením. „Možná bych měla své dítě radši svěřit sousedce,“ pomyslela jsem si s ironickým úsměvem.
Když jsem sledovala jiné rodiče
Začala jsem víc pozorovat ostatní. Ve frontě na poště křičel tatínek s čepicí až k uším na syna, že má konečně přestat skákat. Před hřištěm maminka hádala s dcerou, proč musí domů před večeří. Ani jeden z nich nevypadal jako ideál z časopisu, spíš byli unavení a upocení, stejně jako já večer, když Šimon leží v posteli a já padám vyčerpáním. Uvědomila jsem si, že žádná hvězdná škatulka nás před těmi bouřemi nemůže zachránit.
Všední rána v naší domácnosti
Jedno ráno si Šimon rozlil kakao po celém ubrusu a já napnutá jak struna zasyčela: „Můžeš jednou snídat normálně?“ Zadíval se na mě, v očích mu blýsklo drobné nepochopení. Pak se přitočil a objal mě kolem pasu. „Promiň, mami. Rozbilo se to samo.“ Tohle, přes všechnu mou netrpělivost, byla chvíle, kdy jsem cítila zvláštní pýchu. Ne na svoje znamení, ale na to, že zůstal něžný a nevinný.
Večer, kdy přišla otázka
Ten den jsem ho ukládala do postele, když se najednou zeptal: „Mami, myslíš, že jsem dobrý kluk?“ Ztuhla jsem a zamyslela se, co odpovím. Slezla jsem za ním z postele, pohladila ho po hlavě a zašeptala jsem: „Jsi nejlepší, jakého jsem si mohla přát. A já se snažím být nejlepší máma, i když někdy křičím nebo brečím.“ Usmál se a schoval tvář pod polštář.
Když mi konečně došlo, co je opravdu důležité
Dlouho do noci jsem přemýšlela, jestli moji rodiče věděli o nějakých znameních a jestli bych jim dneska řekla, že byli úžasní i bez horoskopu. Moje mamka vždycky tvrdila, že není důležité, co říkají hvězdy, ale co děláš ráno, když zazvoní budík. Ta slova mi v hlavě zněla jako nějaké tajemství, které jsem právě teď pochopila.
Kamarádka mi řekla pravdu mezi dveřmi
Další den jsem potkala Kláru u výtahu. „Tak co, našla jsi si nové rodiče podle znamení?“ dobírala si mě. S povzdechem jsem se usmála: „Teď už vím, že nemusím být nejlepší podle časopisu. Stačí, že mě Šimon obejme, i když nejsem hvězdná máma.“ Rozesmála se: „Vidíš, říkala jsem ti to. Jsme dobří, i když máme občas nervy v kýblu.“
Když jsem pocítila vděčnost za obyčejné dny
Dnes už se směju naivní představě, že dokonalost je schovaná v nějakém data narození. Každý večer, když si lehnu vedle Šimona a držím ho za ruku, vím, že jsme si navzájem těmi nejlepšími – navzdory horoskopům, krizím i všem rozlitým kakaům na světě. To je ten důvod, proč si pořád myslím, že stačí jediná obyčejná lidská láska, abychom byli právě těmi rodiči, které si naše děti budou pamatovat.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
