Článek
Ráno jsem seděla na záchodě s těhotenským testem v ruce a říkala si, jak je absurdní, že pár centimetrů plastu rozhoduje o tom, jak bude vypadat můj život. Měla jsem pár dní zpoždění, bolely mě prsa a někde vzadu v hlavě jsem už tušila, ale nechtěla jsem si nic namlouvat. Položila jsem test na kraj umyvadla, pustila si na telefonu nějaké video, abych se zabavila, ale stejně jsem každých pár vteřin koukala na ty bílé okénka. Když se objevily dvě čárky, na chvíli jsem přestala vnímat okolí. Sedla jsem si na okraj vany, dívala se na to a v hlavě jsem měla úplně prázdno. Pak mi došlo, co to znamená. Byla jsem v šoku, ale zároveň jsem v sobě cítila tichou radost a zvláštní klid, že tohle je prostě realita, která se už nezmění.
Plánovala jsem oznámení, ale něco nehrálo
Partner byl v práci, takže jsem si řekla, že mu to řeknu večer, až budeme doma jen sami dva. Chtěla jsem, aby to bylo v klidu, bez spěchu a rušivých věcí kolem. Celý den jsem se ale přistihovala, jak si automaticky sahám na břicho, i když jsem věděla, že tam ještě nic vidět není. V práci jsem seděla nad tabulkami, ale čísla mi splývala před očima. V hlavě jsem si přehrávala různé scénáře, jak mu to oznámím – jestli mu ten test zabalím do krabičky, nebo ho prostě vytáhnu z kapsy a ukážu mu ho jen tak. Do toho se mi ale pořád vracelo, jak je poslední měsíce odtažitý, jak často zůstává déle v práci a jak se naše hádky jaksi nikdy nedořešily. Střídala jsem nadšení se strachem, jak na to asi zareaguje.
K večeru jsem doma uklízela kuchyň a chystala jednoduchou večeři, nic velkého, jen aby to působilo trochu slavnostněji než běžný den. Zapálila jsem svíčku, spíš pro sebe než pro něj. Kolem sedmé zazvonil zvonek. V první chvíli mě napadlo, že třeba zapomněl klíče, ale za dveřmi stál kurýr s bublinkovou obálkou na jeho jméno. Podepsala jsem to, poděkovala a automaticky obálku položila na stůl. Nejdřív jsem ji neotevírala, protože mi přišlo blbé hrabat se mu v poště, i když jsme si balíčky občas rozbalovali navzájem. Chvíli jsem chodila kolem stolu, uklízela drobnosti, ale pohled mi pořád sklouzával k té obálce. Nakonec zvědavost vyhrála. Opatrně jsem ji natrhla a vytáhla její obsah.
Balíček na stole změnil celý večer
V ruce jsem držela černobílou fotku z ultrazvuku. Nejprve mi to nedocházelo, jen jsem na to koukala a snažila se pochopit, co vlastně vidím. Pak jsem uviděla ručně psaný vzkaz od ženy, jejíž jméno jsem neznala, s oslovením na jeho křestní jméno. Psala něco ve smyslu, že „jak jsme se domluvili, posílám ti fotku z ultrazvuku, nechci to řešit sama“ a že termín vychází na podzim. V tu chvíli mi začalo bušit srdce tak, že se mi špatně dýchalo. Znovu a znovu jsem četla tu jednu větu. A jak jsem tam stála s tou fotkou v ruce, začaly mi zapadat dohromady všechny ty jeho pozdní příchody, telefon položený displejem dolů, rychle ukončené hovory, když jsem vešla do místnosti, a i to, jak si poslední dobou bral mobil i do koupelny.
Sedla jsem si ke stolu a před sebe položila tu fotku. Došla jsem do koupelny pro svůj těhotenský test a položila ho vedle ní. Dívala jsem se na ty dvě věci a měla pocit, že to není můj život. Hlavou mi běželo tisíc scénářů. Napadlo mě, že mu vůbec neřeknu, že jsem těhotná, že si to nechám pro sebe, dokud si nerozmyslím, co budu dělat. Pak mi došlo, že bych to v sobě stejně neudržela. Když konečně přišel domů, poznal, že je něco špatně. „Co se děje?“ zeptal se, sotva si zul boty. Byla jsem bledá, ruce se mi třásly a skoro jsem nemluvila. Bez okolků jsem mu posunula tu obálku s ultrazvukem a jen jsem řekla: „Můžeš mi prosím vysvětlit, co to znamená?“
Dvě těhotenství, jeden muž a šok
Snažil se tvářit překvapeně a začal se vyptávat, proč to otevírám, že to nebylo pro mě. Bylo ale vidět, že přesně ví, o co jde, a že jen natahuje čas. Chvíli bylo ticho, které trvalo dlouhé minuty. Pak si sedl, sklopil oči a tiše řekl, že si něco začal s kolegyní, když jsme měli krizi. Že to nebylo plánované, že o těhotenství ví teprve pár dní a že se to chystal říct. V tu chvíli jsem neměla připravenou žádnou reakci. Prostě jsem ze sebe vyhrkla: „Já jsem těhotná taky.“ Slyšela jsem, jak to zní absurdně, skoro nereálně. On si dal hlavu do dlaní a opakoval, že to takhle nechtěl, že se to celé vymklo kontrole a on neví, jak to vyřešit. Já tam seděla, dívala se na něj a cítila, jak se mi radost z rána proměňuje v těžký pocit zrady a totálního zmatku.
Zbytek večera jsme spolu skoro nemluvili. Padlo pár vět o tom, co bude dál, ale žádné konkrétní odpovědi, jen „nevím“, „musím si to promyslet“, „tohle je moc“. Já jsem věděla jen jedno: že potřebuju odstup a klid. Sbalila jsem si pár věcí do tašky – pár kusů oblečení, kartáček, nabíječku – a řekla mu, že pojedu na pár dní k rodičům. Bydlí ve stejném městě, jen pár zastávek tramvají, takže to nebylo žádné drama, spíš únik do prostředí, kde se cítím bezpečně. Nechtěla jsem dělat žádná zásadní rozhodnutí v tomhle stavu. U našich jsem usnula v bývalém dětském pokoji, vyčerpaná tak, že jsem neměla sílu ani brečet. Ležela jsem tam s vědomím, že jsem těhotná s mužem, který čeká dítě ještě s jinou ženou, a že mě čekají týdny a měsíce, kdy si budu muset ujasnit, co vlastně chci já, ne co ode mě kdo očekává.
