Když vás tělo prosí o stopku I: Z lázeňského relaxu až na operační sál

Jak jsem psala v posledním článku, 28. května 2026 jsem nastoupila do lázní. Ale ještě se vrátím na chvíli na rehabilitační oddělení. Začala jsem se sžívat s pojmem konstituční hypermobilita, hledala jsem informace a hromada věcí mi zapadala do všeho, co se mi poslední roky dělo. Paradox je, že na rehabilitacích jsem byla mnohokrát a v různých nemocnicích, ale nikdo mi na tohle nepřišel. Až pan primář.

Prostě mám „gumové“ klouby. Vazy a klouby jsou od přírody volnější, což zní jako fajn superschopnost hadí ženy, ale pro tělo je to utajované peklo. Svaly musí brutálně makat, aby mě celou udržely pohromadě, a proto se také strašně rychle unaví a bolí. Ochablé svaly na lopatkách odpočívají, proto za ně nese celou váhu a práci bederní páteř. Kvůli tomu, že jsem se nějak automaticky rovnala bolesti, mám na RTG záda jako pravítko v křeči, jako kdyby mi je někdo zabetonoval. Také je tam mírná skolióza. Zadek ven, břicho jako v 5. měsíci těhotenství. Kachna hadr. Obrovským štěstím je, že je to všechno jen funkčního charakteru, proto jsem byla odeslána na 21 dní do lázní a těšila se na nový postoj a ukázkový RTG. Rozhodla jsem se, že budu velmi vzorný pacient a splním každé přání mého těla, které mi poděkuje. Měli mě naučit správně chodit, stát, ležet, jak zacházet se svým tělem a jak si svaly SM systémem správně vycvičit.

Hrozně zajímavé mi přišlo, že jsem si jako hadí žena vůbec nepřipadala. Neohnu prsty na rukou sama od sebe do žádné zvláštní pozice a už vůbec je třeba nedám k zápěstí. Zato ale i po několika dnech bolesti zvládnu vstát z postele a bez potíží ujít 20km túru do kopce, aniž bych to na sobě druhý den poznala. Také dám nohy vstoje až za krk, dosáhnu rukama až na zem a chytnu se rukama za zády. Prý jsem už na takové cavyky stará.

Doktor mi vystavil žádanku do lázní 22. dubna 2026, během pár dní mi byly schválené a do 9 dnů od žádanky jsem dostala termín nástupu do lázní.

Bylo to pro mě trochu složité, protože jsem člověk, který nikdy nic neplánuje více než dva dny dopředu. Tedy, ráda bych, ale vždy se něco pokazí. S čestným titulem „smolař“ jsem se už naučila žít. Také mám vlastní motto, kdy říkám, že mi nikdy nikdo a nic nevezme úsměv na tváři. Prostě je potřeba se někdy přizpůsobit. Samozřejmě hysterka hadr, že něco nevyjde, že na něco zapomenu. Pomalu jsem si začala psát seznam a posledních pár dní před odjezdem jsem si potřebné věci kumulovala na sedačku, která už pak nebyla určená na sezení, ale jako otevřené odkladiště pro mou fotografickou paměť.

V den odjezdu jsem si ještě stihla skočit na nehty a odjížděla plně připravená, ale s obavou, co mě čeká a hlavně – kdo mě bude čekat na pokoji. A teď trochu z mého autismu. Pozorováním jsem zjistila, že každý máme v sobě menšího autíka, jen v něčem jiném. Mám hrozný problém s některými lidskými návyky, jako je mluvení moc nahlas, rychle, mlaskání, sobeckost, srkání, popotahování nosem, špatná hygiena – sama si myju bláznivě ruce několikrát denně, protože mám pocit, že je nemám čisté. Vzhledem k výše uvedenému mám potíže jezdit hromadnou dopravou a štítím se na cokoliv sáhnout. Myslím si, že si moje maminka, sourozenci a dcera se mnou v tomto mnohé užili. Ale v těchto momentech se ve mně kumuluje hrozný stres, mám pocit, že mi vybuchne hrudník, nedokážu se soustředit a chci utéct.

Spolubydlící na pokoji byla obrovským štěstím. Na všem jsme se hravě domluvily a pořád jsme měly o čem mluvit. Také jsme se neskutečně respektovaly a doposud v ní mám dobrou kamarádku.

Na recepci v lázních jsem dostala základní pokyny, odešla do pátého patra do ordinace zdravotních sester, které mi přidělily lékaře. Lékařka, ke které jsem se prošla do druhé byla úžasná mladá ženská, plná empatie.

Po vyšetření u lékařky jsem dostala na 21 dnů naordinované tyto procedury: individuální LTV (léčebná tělesná výchova), JET masážní lůžko, lymfodrenáž přístrojová, magnetoterapie, masáž zad klasická, pitná léčba, plynové injekce, přísadová koupel, reflexní masáž, skupinová LTV SMS, skupinová LTV záda, suchá uhličitá koupel a ultrazvuk.

Hned druhý den, v pátek 29. května, mě čekaly první procedury. Můj rozvrh byl plně nabouchaný: v 07:40 masáž, v 08:15 snídaně, v 09:00 skupinové SMS cvičení, v 11:00 magnet, ve 12:30 oběd, ve 13:30 plyn, ve 14:00 ultrazvuk a závěrem večeře v 18:30.

Na masáž jsem došla včas, s předstihem, tak jak bylo potřeba u všech procedur. Nahlásila jsem se a zdravotnice mi řekla, že mám počkat, že si mě masérka vyzvedne. Když už jsem čekala 10 min po termínu, začala jsem být nervózní. V lázních máte totiž jen 30 min na jídlo a já ho fakt chtěla stihnout. Znovu jsem si našla zdravotnici, ta zašla za masérkou a ta mě s omluvou přijala, že mě vůbec neměla na seznamu. To se dalo pochopit, protože jsem dojela v pondělí odpoledne a rozpis už byl hotový. Tak jsem si pak dávala pozor. Ale začít den perfektní masáží od fyzioterapeutky, která ví kam sáhnout, aniž bych musela mluvit, bylo fakt dokonalé.

Po snídani jsem běžela na cvičení SM (Stabilní a Mobilní systém, rehabilitační metodu MUDr. Smíška). Perfektní mladičká terapeutka na mě nenechala nit suchou. Se zákeřností v obličeji kolem mě kroužila a pomáhala mi se správnou stabilizací. Nedokážete si představit, jak je hrozně náročné správně stát a tahat za lanka, která nekladou skoro žádný odpor. Úplně jsem ji milovala.

Po obědě jsem měla už pěkný stres z plynových injekcí, které jsem měla dostat na osm míst od lopatek po bedra. Od jisté doby mám z injekcí velký respekt, a samozřejmě, když se mám uvolnit, tak to neumím a pořádně zatnu. Sestřičce jsem hned po příchodu oznámila, že jsem srágorka a mám obavu, že jí tam s sebou švihnu. Tak se smála a začala si se mnou povídat. Některé části, které byly více namožené, byly bolestivější, ale nakonec jsem to bez potíží zvládla. Hmm, jen jsem pak málem utekla bez papírů, na které se vážou procedury. Ale naštěstí mě na to u dveří se smíchem upozornila. Na magnetu a ultrazvuku jsem si poležela, pokecala.

Po tom kolotoči jsem byla neskutečně unavená, ale věděla jsem, že když si lehnu a trochu se prospím, tak budu mít zimnice a bolesti. Což je u mě běžně, i když takový kolotoč nemám. Vydala jsem se tedy na poznávání Luhačovic. Klidná trasa po rovince, nějakých 5 km s tím, že jsem si sem tam sedla, kochala se a pak šla dál. První den úspěšně za mnou.

V sobotu mě čekala jen přísadová koupel v 7:00 a pak jsem měla do neděle úplné volno. Jen jsem musela dodržovat termíny na jídlo. Tedy, zjistila jsem později, že si obědy hodně lidí odhlašovalo a jezdilo na celodenní výlety.

Když se mě lékařka ptala na alergie, zvykle jsem nahlásila sluníčko, jahody, styk s jakýmikoliv rostlinami a hlínou. Jen aby bylo jasno, miluji rostliny a zahradničení, takže si ho dopřávám tak, aby si moje tělo zvykalo. Na slunci se mažu a jahody dokonce umím doma sníst i čtyři a nic mi není! Taky jsem jí řekla, že mi vadí něco ze složení geotermálního pramene na Mušově, ale že nevím přesně co. Jen jsem věděla, že to rozhodně není sulfatan. Napsala mi rašelinu a co se stalo? Osypala jsem se a před snídaní jsem se ještě pořádně vydrhla ve sprše, což je pro mě vždy okamžitá pomoc. Ten den jsem nachodila zhruba 12 kilometrů. Taky jsem si před večeří zdřímla a na ni šla úplně bolavá. Já to říkala a stejně jsem se neposlechla.

Neděle začala klidně. Potichu. Ten den jsem si užívala procházky, nachodila 10 km. Po večeři jsem si zašla do restaurace poslechnout živou hudbu. Před večeří jsem začala cítit zvláštně píchavou bolest levé mandle, kterou jsem neznala. Dávala jsem to za vinu únavě, protože když jsem unavená, vždy mě něco bolí víc a pak to po pořádném odpočinku zmizí.

Od prvního dne v lázních jsem se rozhodla chodit po schodech nahoru i dolů. Samozřejmě velmi opatrně, a když toho bylo moc, tak jsem použila výtah. Napočítala jsem od recepce do mého pokoje 168 schodů a v průměru je šla 20× denně. Úplně jsem cítila na těle tu změnu díky veškeré chůzi, bylo mi mnohem lépe a nebyla jsem zavodněná. V neděli večer to už moc nešlo. Začala jsem být malátná a nebylo mi moc dobře.

V pondělí mě naštěstí čekala jen ranní uhličitá koupel a odpolední ultrazvuk. To ráno jsem se probudila s velkou bodavou bolestí mandle, unavená, zpocená a měla jsem stejné pocity jako kdysi při covidu. K lékařce jsem měla jít až v úterý. Se zdravotníky jsem se dohodla, že uhličitou koupel neabsolvuji, tak jsem mezi jídly a ultrazvukem odpočívala a spala.

No a co se dělo v úterý? To se vše dozvíte v dalším pokračování.