Když vás tělo prosí o stopku II.: Z lázeňského relaxu až na operační sál

Tímto dílem navazuji na předchozí zde

V pondělí jsem si skutečně myslela, jak u mě bývá ve zvyku, že se prostě pořádně prospím, a když ráno vstanu, budu zase v pohodě. Jenže mi tentokrát, v úterý ráno, bylo mnohem víc špatně. Nemohla jsem polknout vlastní sliny. Nikdy jsem nic takového nezažila.

Od 7:30 jsem měla naplánovanou uhličitou koupel, v 08:15 snídaně, v 9:00 vymodlená lymfodrenáž na moje otoky, 10:30 magnet, ve 12:00 úžasná reflexní masáž, 12:30 oběd, 13:30 plynové injekce, na které jsem se tentokrát sice také bála jít, ale zároveň jsem se těšila, protože mi fakt brutálně pomohly, 14:10 ultrazvuk a pak do večeře v 18:30 volno. Nechtěla jsem riskovat zhoršení, proto jsem se ihned vydala k lékařce. Od mého pokoje byla ordinace kousek, ale došla jsem tam vyřízená a zpocená, jako kdybych vylezla nějaký kopec.

Vyšetřila mě a moje tělo se samozřejmě zase tvářilo jako zdravé s pouhým popisem bolesti při polykání. Tedy, už to nebyla jen bolest, ale jako kdyby mi tu mandli někdo kuchal motorovkou. Teplota 36,5 °C.

Subnormální tělesná teplota neboli subfebrilie je tělesná teplota mezi 35,0 a 35,9 °C. Při vzestupu teploty o 1 °C se zrychlí buněčné reakce o cca 10–13 %, znamená skok o 1,5 °C. Takže se vnitřní metabolismus v klidu zrychlil o zhruba 15 až 20 %. Tabulkový člověk zažívá při 38 °C zimnici, třesavku, ledové ruce a nohy, bolest svalů a kloubů, slabost a nevolnost. Máme to s dcerou něco jako rodinné dědictví a na pocit na umření nám stačí jen 36,5 °C.

Lékařka mě poslala do ordinace sester, kde mi měly udělat CRP, zrušit úterní procedury, a pak jsem se měla vrátit zpět. Zpět jsem se vrátila s CRP 135 mg/l. Norma CRP je u zdravého člověka do 5 mg/l. Moje hodnota 135 mg/l značila těžký, rozvinutý a akutní zánět v těle.

S lékařkou jsem se dohodla, že si zajdu asi 400 m na ORL vyšetření. Zprvu jsem mazala na snídani s lístečkem, kde bylo napsáno, že je mě potřeba separovat. Seděla jsem sama ve skleněné části restaurace, která byla běžně zavřená. S rouškou a velkým díky jsem se nechala obsloužit víc, než to dělaly holky na place běžně. Jedla jsem hrozně pomalu, bolest se nedala snést. Ale i když mi jíst nejde nebo trpím nechutenstvím, vždy do sebe něco nacpu, protože prioritně myslím na svoje tělo, které energii potřebuje. Po snídani jsem si zašla do ordinace sester, které mi potvrdily objednání na ORL, a jako mrtvola se vydala na cestu.

Když jsem tam došla a posadila se, myslela jsem si, že je to má konečná. Po chvíli vyšla sestra, předala jsem jí doklady a žádanku od doktorky. Donesla mi žádanku na stěry a krev, tak jsem mazala o patro výš. A když jsem došla zpět, byli přede mnou už jen dva lidi. Nemohla jsem se dočkat. Jenže se na mě asi tak trochu zapomnělo, a když sestra brala už druhého člověka, který přišel po mně, tak jsem se jemně ohradila.

Zákonem schválnosti se stala skutečnost, že tam zrovna doběhla paní s malým chlapečkem, který neskutečně plakal, a sestra na mě vyjela s tím, že snad pochopím, že má dítě přednost. O tomto bych si vůbec nedovolila se ani bavit, to je přece jasné. Ale o dvou lidech, kteří přijdou po mně, rozhodně ano.

Když mě konečně vzala dovnitř, začala mě Dr. poučovat o tom, jak bylo tomu malému špatně, a já se cítila jako dobytek. Vysvětlení asi ani vůbec neslyšela. Po vyšetření mi začala Dr. vykládat, co smím a co nesmím, co mi nasazuje a další poučení. Jenže sestra začala mluvit s ní, v podobném kontextu, a já si říkala, koho mám tedy poslouchat. V tom stavu, ve kterém jsem byla, by bylo těžké poslouchat a vnímat jen jednoho člověka. Ještě že existují lékařské zprávy.

Mandle zvětšené, potažené spoustou bílých povlaků. Zvětšené uzliny. Na to, že jsem skoro nemohla mluvit, byly hlasivky naprosto čisté. Diagnostikován akutní oboustranný zánět mandlí, tedy těžká angína, a akutní zánět horních dýchacích cest. Dostala jsem antibiotika Penbene a mazala zpět do hotelu k lékařce s tím, že si mám za dva dny zavolat na výsledky do laboratoře.

S lékařkou v lázních jsme se shodly, že je zbytečné, abych na pokoji 10 dní proležela, a stejně bych ani hned po dobrání antibiotik nemohla na procedury, jsem byla propuštěna domů. Neschopenka přešla na moji obvodní lékařku.

Jak jsem už popisovala, když jsem do lázní jela, měla jsem hrozný strach z toho, jaká bude moje spolubydlící na pokoji. A fakt jsem měla obrovské štěstí, protože jsem tam chytla úžasnou ženskou. Další obava byla, s jakými třemi lidmi budu sedět u stolu. Vedle mě seděl sympatický pán, který nám rád naléval čaj. Naproti mně starší maminka s dospělou dcerou, která má autismus. A to byl miláček. Hrozně ráda a pořád něco povídala. Neskutečně jsme si u stolu všichni rozuměli. A nejlepší pro mě na tom je, že neměli žádné návyky, se kterými by můj mozek mohl mít potíže.

Nedokážete si představit, jaká pohoda vládla na jídle, ve výtahu, na chodbách a při čekání na procedury od ostatních klientů. Staří, mladí, bolaví, nebolaví. Jedna velká parta, která si při čekání dokázala popovídat o čemkoliv a vyměnit úsměvy. Naproti našemu stolu seděl pán v letech, hrozně charismatický, a když se se mnou potkal, obdivoval můj úsměv a říkal mi i všem, koho potkal, jaké jsem sluníčko. Seznámila jsem se tam s dalšími lidmi a fakt se těšila, že si to hrozně užiju ve všech směrech. Když jsem seděla separovaná ve skleníku při obědě, už po tom, co jsem byla sbalená, přišel za mnou ten charismatický pán se smajlíkem z lineckého těsta a rozloučil se. Na chodbě se loučili další. Nemám ráda loučení. Po těch pár dnech jsme tam byli jako rodina. A ještě aby ne, když jsme před sebou chodili v pyžamech, papučích a županech.

No a personál hotelu Miramare Luhačovice? Úplně, ale úplně všichni naprosto boží. Neměli s ničím problém, hned vyhověli, usmívali se a dělali servis, který už v dnešní době není automatický. Takže obrovské díky holkám na recepci, v kuchyni, jídelně, na procedurách, uklížečkám, fyzioterapeutům, masérům, lékařům, zdravotním sestrám a snad jsem na nikoho nezapomněla. Už se těším, až se tam budu moct konečně vrátit.

Za dva dny jsem byla čilá jako rybička, antibiotika mi zabrala extrémně rychle. Volala jsem si do laboratoře, paní tam byla velice vstřícná a výsledky mi zaslala na WhatsApp. Potvrzen Streptococcus agalactiae. Tato bakterie běžně žije v lidském těle, aniž by tam cokoliv prováděla. Při vyčerpání, dlouhodobém stresu a oslabené imunitě vyleze ven a dělá terno. Produkuje řadu toxinů, agresivních enzymů a ničí červené krvinky. Bílé krvinky v hodnotě 15,5 × 10⁹/l si vybudovaly hezkou armádu pro boj se streptokokem skupiny B a neutrofily s hodnotou 85,5 % vytvořily speciální divizi na boj proti bakteriím. Garda lymfocytů se stáhla do místa největšího boje a zůstalo mi 8,6 %. Ale i přes to, že se streptokok snažil, moje červené krvinky v hodnotě 4,14 × 10¹²/l a hemoglobin v hodnotě 134 g/l udržely obranu proti tomuto pokusu o útok.

Šla jsem k obvodní na kontrolu, dobrala antibiotika a nastoupila do práce. Na jeden den. Mám sedavé zaměstnání. Po těch dnech jsem se už vážně těšila. Odpoledne mi začalo být nějak zvláštně. Stejně jako v lázních, jen tentokrát začala škrabat druhá mandle. Odpoledne jsem dojela domů zase úplně malátná a okamžitě to psala své obvodní lékařce. Objednala mě hned na druhý den. CRP na počátku vzestupu s číslovkou 36 mg/l. Covid negativní. Streptokok pozitivní. Seděla jsem v ordinaci s pusou dokořán, když mi psala antibiotika a neschopenku. Ale to ráno už mi nic nebylo, cítila jsem se normálně, dobře, jen mě bolelo v krku.

O to bylo horší být zase na neschopence a nesmět vůbec nic dělat. Fakt jsem neskutečně poctivě ležela, v hlavě jsem měla pocity, že lezu po zdi. Nemohla jsem na slunce, kyselé a mléčné výrobky. A byla jsem naprosto fresh a čilá.

V klidu jsem dobrala antibiotika, zašla na kontrolní stěry a čekala na laboratoř. Jakmile se 01.07.2026 potvrdilo, že jsem tu potvoru zcela porazila, znovu jsem se těšila do práce.

Ale dojet jsem tam nestihla a zlomila si doma nohu.

Pokračování zase příště. O to, jak to v nemocnici probíhalo, vás rozhodně nemůžu ochudit.

Pořád si držím své motto a snažím se usmívat, i když je to teď chvílemi vážně složité. No a jak to máte vy? Stalo se vám někdy něco podobného?

Zdroje:

https://www.nzip.cz/rejstrikovy-pojem/5628

https://is.muni.cz/el/med/jaro2023/BZFY0222p/um/Mereni_metabolismu_BAK_2023.pdf

https://www.genx.cz/blog/crp-clanek/

https://is.muni.cz/el/med/podzim2020/BZEP031p/um/8769364/Stre_agalactiae.pdf