Článek
Před lety nebyla distribuce produktů na dnešní úrovni. Pro speciality vyráběné - produkované v jiném okrese, kraji, bylo třeba dojet. Když jsem jel pro vejce do drůbežárny, pro vánoční stromky do hájovny, vždy jsem nakoupil pro kolegy. Dovezl do sborovny, každý si vzal na co dal peníze. Všichni byli spokojení a já měl radost že dělám dobrou věc. Lahvový Gambrinus byl k dostání za Toužimí, na začátku plzeňského okresu. Pro matjesy se muselo na sever, do Klášterce n.O. Pro živé pstruhy do Bečova n.T., pro jahody, třešně a jiné ovoce do Valče… (Pozn. pro vše z K. Varů) Ve sborovně jsme často zůstávali po skončení vyučování. Tenisový stůl byl v permanenci, jiní rozehráli partii šachu, voněla káva.
Jednoho dne jsem odcházel jako poslední s kolegou učitelem a zamkl sborovnu. Kolega říká : „Vrať se raději, možná jsi nechal zapnutý vařič, kávovar, odemčenou skříňku, rozsvícené světlo. Podívej se jestli máš klíče od domu ?“ Spokojeně pozoroval jak dělám co mi doporučil. Následně mě uzemnil : „Právě jsem tě nakazil. Sám mám tu nemoc. Od této chvíle si nebudeš věřit, všechno budeš po sobě 2× kontrolovat. Jsem rád, že vtom nebudu sám.“
