Článek
Ahoj Čtenáři,
Na jedné nejmenované čínské síti jsem objevil zajímavý příběh o člověku, kterého pravděpodobně moc z Vás nebude znát. A zaujalo mě to tak moc, že jsem překonal vrozenou lenost a napsal o tom článek mimo svůj historický týdeník.
Seznamte se - P.K.
Pradyumna Kumar Mahanandia se narodil roku 1949 v indickém státě Urísa na východě Indie. Dlouhé a složité jméno naštěstí nemusím opakovat pořád dokola, protože sám si říká P.K., takže mu tak můžeme říkat také.
P.K. měl od narození těžký úděl, jelikož pocházel z kasty Dalitů, nedotknutelných, kteří jsou ostatními v Indii ze široké společnosti vytlačováni. Jeho rodina tedy pochopitelně patřila k nejchudší společenské vrstvě. Sám P.K. vzpomíná, že v dětství se k němu ostatní chovali hůře než k toulavým psům a házeli po něm kamení, když chodil kolem chrámu.
Když začal chodit do školy, ostatní děti si hned běhaly umývat ruce, pokud se s ním dostaly do fyzického kontaktu. Během vyučování byl nucený sedět na chodbě a poslouchat výuku z dálky.
P.K. měl naštěstí velmi nezdolnou a optimistickou povahu, a utěšoval se proroctvím, které při jeho narození vyřknul pro jeho rodiče astrolog: „Ožení se s ženou z daleka, mimo Indii, muzikálně nadanou, vlastnící džungli a narozenou ve znamení Býka.“ My samozřejmě můžeme spekulovat o kredibilitě šamanských proroctví, ale počkejte si…
P.K. projevoval od raného věku nadání v oblasti malířství a kresby, a toužil studovat uměleckou školu. Byl talentovaný, a tak i přes svůj původ byl přijat ke studiu na Visva-Bharati University v Západním Bengálsku, ale jeho rodina neměla dostatek financí na placení školného, takže univerzitu musel brzy opustit.
Místo toho tedy přešel na College of Art v Novém Dillí, kde se lokálně proslavil portrétem tehdejší premiérky Indiry Gandhi. Později k němu chodilo pro portréty mnoho významných osobností.
Osudové setkání
Díky svým schopnostem dokázal P.K. překonat dogmata kastovního systému, a od autorit mu bylo povoleno malovat portréty kolemjdoucích u posvátné fontány v Connaught Place v Novém Dillí.
Charlotte Von Schedvin byla turistou ze Švédska, která do Indie přicestovala v dodávce plné hipíků na spirituální dovolenou. Když viděla na ulici P.K., který tvrdil, že jí dokáže namalovat krásný portrét během deseti minut, hned jí zaujal.
P.K. se s ní během malování dal do řeči, a zjistil, že Charlotte je Býk, hraje na piano a flétnu, a její rodina vlastní pozemky s lesy. Podle jeho vlastních slov to byly hned první věci, na které se zeptal, protože když jí spatřil, cítil, jak mu jeho vnitřní hlas něco naznačuje.
Portrét, který namaloval, vůbec neodpovídal jeho obvyklým kvalitám, protože byl celý nervózní. Na Charlotte příliš dojem neudělal, ale rozhodla se dát mu druhou šanci další den. Druhý den to nebylo o nic lepší, ale P.K. se osmělil a pozval Charlotte na čaj.
Bál se, že si Charlotte půjde stěžovat policii, ta ale k jeho překvapení souhlasila. Jeho otázky při prvním setkání jí přišly zvláštní, a něco jí k němu táhlo. Po dalších pár setkání souhlasila, že navštíví Pradyumnovu rodinu v jeho malé rodné vsi.
Tam se do sebe za krátkou chvíli zamilovali až po uši, a P.K. dostal od otce svolení si Charlotte vzít. Mělo to ale jeden velký háček - Charlotte se musela vrátit domů do Švédska. Při loučení ale donutila Pradyumnu slíbit, že si k ní najde cestu, budou si posílat dopisy a opravdu se vezmou.
Tisíce kilometrů za štěstím
Z Indie do Švédska je to ale skutečně kus cesty, a P.K. byl stále extrémně chudý. Neměl ani zdaleka dost peněz na letenku, a od Charlotte rezolutně odmítnul finanční pomoc. Měl k tomu dobrý důvod, rodina Charlotte se obávala, že jako cizinec z chudé země jde jen po penězích.
A tak se P.K. rozhodl, že všem dokáže pravost svých citů. Prodal všechno to málo, co vlastnil, koupil si kolo a vyrazil. S sebou měl jen oblečení, kalhoty na převlečení, spacák a v přepočtu 80 dolarů. Cesta mu trvala 4 měsíce a 3 týdny k tomu, každý den ujel zhruba 70 kilometrů.
Někteří mu zaplatili, jiní ho za odměnu alespoň nasytili a nechali u sebe přespat. Dokud byl v Indii a Afghánistánu, dokázal se domluvit, ale jakmile překročil hranicé Íránu, musel se spolehnout na pantomimu a komunikaci skrz umění.
Na cestě zažil mnoho památných setkání. Například s Němkou, které pomohl po vážné autonehodě v Afghánistánu, či s Belgičanem, který Pradyumnu nemile překvapil, když mu řekl, že to, co považoval za Švédsko je ve skutečnosti Švýcarsko, a bude tedy muset jet ještě o něco dál.
Hodněkrát myslel, že mu nohy vypoví službu, ale odhodlání hodné Samvěda Křepelky ho udrželo při síle. V Istanbulu se na něj konečně usmálo pořádné štěstí. Linnea, ta Němka, které v Afghánistánu předtím pomohl, mu poslala lístek na vlak až do Vídně.
Ve Vídni se zázrak opakoval, vlastník tamější galerie byl tak zaujat Prakyumnovo příběhem, že mu věnoval dost peněz na cestu vlakem do Kodaně a následně do Gothenburgu, kde žila Charlotte s rodinou.
PK a Charlotte
Šťastný konec
Ve Švédsku neztráceli čas a brzy byli oficiálně svoji. Postupně přišly dvě děti, a zamilovaný pár je spolu dodnes. P.K. stále říká, že den, kdy Charlotte poprvé uviděl bude navždy nejšťastnější den v jeho životě.
Díky ní P.K. říká, že byl schopen odpustit i dětem, které na něj v dětství házeli kamení u onoho chrámu, protože to bere tak, že každá zkušenost a událost ho vedla k Charlotte. Dnes se stále živí uměním, k tomu také jezdí jako řečník přednášet svůj příběh a zkušenosti zájemcům po celém světě.
O P.K. se má prý v Bollywoodu dnes točit výpravný film, na který se určitě budu chtít podívat, pokud spatří světlo světa. S klidným svědomím můžu říct, že asi málokdo by dokázal všechno hodit za hlavu a v jeho životní situaci se prodrat k podobnému úspěchu.
Na závěr mě zaujaly dvě věci, které P.K. řekl v rozhovorech (Samozřejmě parafrázovaně, aby to dávalo smysl v Čj):
1) „Nechápu, proč z toho všichni dělají něco obdivuhodného. Dělal jsem, co jsem musel. Nikdy jsem neměl rád ježdění na kole, prostě jsem jen musel jet na kole za tím, co mám rád.“
2) „Váš osud je něco, co si musíte vytvarovat vlastníma rukama.“
Hlavně druhý bod se mi líbí, protože to podle mě ukazuje na to, že není nutné zapáleně věřit každé nadějné babské povídačce, hlavní je nechat se inspirovat a mít interní motivaci dosáhnout naplnění svých tužeb.
A vzhledem k tomu, že už nebezpečně zabrušuju do motivačních řečí, které nemá nikdo rád, tak tímhle článek končí. Doufám, že se Vám líbil a uvidíme se zase ve středu u historie.
Mějte se fanfárově!
Lil Tic
Poznámka pod čarou: Kvůli smluvním podmínkám jsem musel vyřadit osobní fotky ze sociálních sítí P.K. - ale doporučuji si najít jeho instagram, kde má mnoho fotek s Charlotte ze současnosti i z mládí.
Zdroje:
The Amazing Story of the Man Who Cycled from India to Europe for Love - Per J. Andersson, 2017
