Článek
Ahoj čtenáři,
Nedávno jsem si vzpomněl na oblíbený příběh, o který se dnes podělím. Možná ho už někteří z vás znají, ale pro ostatní to budiž připomínkou křehkosti celého lidského pokolení, neboť sedět na jeho místě někdo jiný než právě Stanislav, nemuseli jsme tu už vůbec být.
Stanislav Petrov a situace za jeho služby
Stanislav se narodil v roce 1939 ve Vladivostoku. Jeho otec byl stíhacím pilotem za Druhé světové války a Stanislav pokračoval v otcových šlépějích. Vystudoval vojenskou školu v Kyjevě a v roce 1972 byl zařazen do vojska protivzdušné obrany SSSR.
Během sedmdesátých let byl přiřazen k jednotce, která měla za úkol detekovat případné balistické raketové útoky ze zemí NATO. V době jeho služby se vztahy mezi USA a SSSR začínaly znovu rapidně zhoršovat.
Sověti začali provokovat rozmístěním 14 raket středního doletu RSD-10 , načež NATO schválilo rozmístění 108 raket Pershing II na území západní Evropy. Tyto rakety mohly potenciálně zasáhnout západnější území SSSR jako Ukrajinu, Bělorusko nebo Litvu během 10 minut.
Poté začali provokovat zase Američané, kteří na začátku osmdesátých let schválně psychologicky a technologicky Sověty testovali. Prováděli rozsáhlá utajená námořní a letecká cvičení poblíž sovětských hranic, která měla odhalit slabiny v Sovětských systémech a zároveň ukazovat vojenskou sílu.
Podle zdrojů z CIA byli Sověti dost neklidní, jejich systémy často hlásily možný útok a jednotky byly neustále v pozoru, když americké letouny létaly blízko vzdušných hranic. Sověti prý věděli, že Pershingy by nebyli schopni včas zneškodnit a ubránit se případnému útoku, což později potvrzovali i bývalí členové KGB.
Sověti proto pracovali aspoň na tom, aby útok mohli včas detekovat a západ mohli odradit zaručením vzájemného zničení pomocí vlastních nukleárních hlavic. Situace byla extrémně napjatá, a Sověti dokonce okamžitě sestřelili jihokorejský civilní let, který přiletěl moc blízko k sovětskému vzdušnému prostoru, kde bylo 269 civilistů.
Z toho bylo jasné, že v případě sebemenšího podezření z přicházejícího útoku byli Sověti připravení k odvetě bez varování.
Jak Stanislav zachránil svět
26. září byl Petrov ve službě na stanici poblíž Moskvy. Stanice byla hlavním centrem pro varovný systém Oko. Stanislavovým úkolem bylo sledovat satelitní síť systému a upozornit své nadřízené o potenciálním přicházejícím nukleárním útoku. Pokud by systém Oko útok detekoval, sovětskou strategií měl být okamžitý protiútok vlastními atomovými zbraněmi hromadného ničení na území USA.
A najednou to přišlo. Chvilku po půlnoci začaly počítače Stanislavovi hlásit, že z USA na SSSR letí mezikontinentální balistická raketa. Co víc, podle Oka za první střelou letěly další čtyři.
Těžko se představuje, co asi Petrov v tu chvíli cítil. Pokud by útok ohlásil svým nadřízeným, byla téměř stoprocentní jistota, že Sověti odpálí svoje vlastní hlavice a v mnohem větším množství.
A to mu právě bylo divné… proč USA posílá jen pět raket? Měl jenom pár minut na to se rozhodnout, vědom si toho, že tíha přežití možná celého světa (nebo aspoň severní hemisféry) leží na jeho ramenou. Pokud ohlásí, přijde zkáza Pokud neohlásí a útok zachytí následné varovné systémy (které by útok zaregistrovaly právě několik minut po Oku), je to pro SSSR ještě horší, protože by byli zasažení bez vlastní reakce.
A tak se Stanislav pod tlakem rozhodl správně - v Oku musí být chyba. S nervy z oceli a naprosto chladnou hlavou začal rychle přemýšlet. Bylo mu divné, že by USA poslalo jen pět raket, takhle bez varování. Kdyby chtěli SSSR nečekaně zničit, bylo by přece logické poslat rovnou stovky raket a doufat, že nestihnou zareagovat.
Petrov tedy čekal… a další systémy útok nikdy nezachytily. Reportoval chybu v Oku svým nadřízeným, a později se ukázalo, že měl pravdu. Systém ten den vadně hlásil útok kvůli neobvyklému uspořádání a úhlu slunečního záření na mraky ve velké výšce a na sovětské satelity.
„Vděk“ v podání bolševiků
Stanislav tedy byl spasitelem světa, ale v tu chvíli mu to bylo prd platné. Generál Yuri Votintsev, velitel protiraketové obrany sice Stanislava pochválil, uznal jeho pevné nervy a slíbil mu odměnu, ale ta nikdy nepřišla.
Petrov byl nadřízenými intenzivně vyslýchán. Byl kárán a popotahován za špatné vedení dokumentace, vyčítali mu, že incident špatně popisoval.
Vám už možná dochází, že důvodem neocenění Stanislava byla taková ta bolševická klasika. Kdyby ho soudruzi odměnili, znamenalo by to, že budou muset uznat, že jejich systém měl chybu. A to by některá prasata byla hnána od koryt.
Vlastní obohacení si samozřejmě komunista nikdy neodřekne, takže se to radši celé ututlalo a Petrova odvolali z jeho funkce, aby se o tom nemluvilo. Přeložili ho na nedůležitou pozici a prý se mu chvíli poté přeci jen složily nervy, po tom všem.
Děkovná deska pro Stanislava ve Varšavě
Závěr
Pravda ale přeci jen vyšla najevo, z pamětí generála Votintseva v roce 1998, který Stanislava znovu docenil. Jeho příběh se v západním světě postupně šířil, a tak na začátku nového tisíciletí byl zván do USA, Německa a dalších zemí, kde obdržel několik ocenění a vděk za své počínání.
Nebyl to v historii samozřejmě zdaleka jediný moment, kdy hrozila jaderná válka, ale dost možná to byl ten ze všech nejnebezpečnější. Vztahy mezi západem a východem byly úplně vyhrocené a SSSR bylo nastavené na útok plnou silou v případě sebemenšího varování.
Po incidentu se toto začalo postupně zlepšovat, a díky Bohu za to. Nukleární zbraně ale máme na světě pořád, takže by bylo dobré neusnout na vavřínech a doufat, že případně bude na správném místě nějaký další Stanislav Petrov.
Stanislav umřel v roce 2017, v 77 letech, v bytě u Moskvy, který později dostal jako směšné odškodnění. A my mu aspoň posmrtně můžeme poděkovat, protože nebudeme si lhát, tehdy by stačilo pár bomb vedle, a už bychom tu nebyli. Novináři se ho jednou zeptali, jak v klíčové chvíli věděl, jak se má rozhodnout. Odpověděl jen, že tehdy se rozhodoval čistě podle vlastní intuice a že měl ten známý pocit v břiše, který nám občas správně radí.
Mějte se fanfárově!
Lil Tic
Zdroje:
Comrade Kryuchkov's Instructions: Top Secret Files on KGB Foreign Operations, 1975-1985 - Christopher Andrew, Oleg Gordievsky, 1993
Ten, který nekliknul - Yuri Vasiliev, 2004, flb.ru
